101.VAROVÁNÍ
Během týdne se čtyřikrát zajdu proběhnout a přes nesouhlas mých starých kloubů se snažím zabojovat se svojí tělesnou povadlostí. Nijak zvlášť svůj výkon nedrtím a těch obvyklých sedm kilometrů si běžím na pohodu. I tak se mi mozek dostatečně prokrví a pak mě napadají zajímavé myšlenky a dostávám kromobyčejné nápady. Říkám si, sakra Dědku, můžeš běhat kolik chceš, stejně té s kosou neutečeš. A potom, až se budeš s pozemským vysvědčením hlásit na vrátnici u Petra Svatého, pak už bude pozdě na to, abys zpytoval svědomí. S desaterem sis problémy nedělal, ku zpovědi jsi nechodil a když, tak akorát ke svojí ženě, abys jí lhal, žes jí tu dvacetikačku z peněženky neukradl. ,Kdepák, to já ne, to musel být někdo jiný!‘ Taky jsi používal nemravné výrazy a sousedovi jsi přes plot hodil krtka…a to se nedělá! Klidně se může stát, že ti Péťa ukáže palcem dolů a už s tím nic nenaděláš. A tam dole je sice teploučko, možná i sranda, ale taky smrad, nepořádek a hlavně tam nefunguje to lidské „cejtím“. Takže je nevyšší čas začít dělat dobré skutky a umazávat černé puntíky.
Pro nápad jsem nemusel chodit daleko. Stačilo se jen rozhlédnout kolem sebe, jaký chlív po sobě zanechal darebný spoluobčan. Těch plastových, skleněných, papírových, plechových obalů na cestě lesem! ,Však já člověk ti, přírodo, ještě ukážu, kdo je tady pánem!‘
Bylo to na jaře, kdy jsem si pořídil plastové pytle, rukavice a vyrazil na svoji trasu, abych ten Augiášův chlív zlikvidoval. Naplnil jsem jich osm, pak přijel svým autem a odpad začal nakládat. Kde se vzali, tu se vzali, přijeli státní policajti. Nejdříve jsem si myslel, že mi přišli pomoct, když mají ,pomáhat a chránit‘, ale kdepak! Hned vyzvídali, co tam dělám, zdalipak náhodou nezakládám další černou skládku. Naštěstí k doznání nepoužili žádných donucovacích prostředků a nechali si vysvětlit moje čisté úmysly.
Přišlo léto, opět jsem si vyhrnul rukávy, navlékl rukavice a akci na svojí trase jsem si zopakoval. Zlikvidoval a odvezl pytlů devět, tentokrát bez doprovodného programu. Je tady podzim a dříve než svinčík přikryje spadané listí a pak i sníh, opět jsem vyrazil umazávat hříšné puntíky do terénu po občanech, jejichž duševní obzory jsou jen velmi matné. Tentokrát velkých pytlů plných odpadků bylo šest.
Blíží se zima, období slavnostních událostí a plesů a tak jsem si do našeho nového nákupního centra zašel koupit společenské boty. Pěkné jsou. Černé, kožené, trochu do špičky, jen potřebují rozšlápnout, aby lépe sedly. Až v nich půjdu naším městem a potkám spoluobčana, kterému se nedostalo slušného vychování a uvidím, jak radostně kolem sebe odhazuje odpadky, pak tě, ty nestydo, bez ohledu na tvoji hmotnost, věk či pohlaví nakopnu do řiti s takovou razancí, že se na ni čtrnáct dní neposadíš! To si piš!
Dědek