114.Pohádka o Honzíkovi a Maruš
PASOVÁNÍ MLADÝCH ČTENÁŘŮ
Naše Městská knihovna zažila velkou událost. Přijel pan král z Kouzelného a pohádkového království, aby naše prvňáčky ze ZŠ Ke Studánce a ZŠ U Kapličky pasoval na čtenáře. Více než sedmdesát dětí, paní učitelky, rodiče i prarodiče přišli, aby se slavnostního pasování mladých čtenářů zúčastnili. Paní knihovnice přezkoušela prvňáčky z pohádkových bytostí, znalosti byly velmi uspokojivé, pan král přítomným povyprávěl o životě v jeho zemi. Došlo i na to, že děti svým paním učitelkám přednesly několik písniček, protože bylo právě 28. března, kdy učitelé slaví svůj svátek. Dokonce i pan král přečetl poučný pohádkový příběh, „Pohádku o Honzíkovi a Marušce“. Děti pak dostaly několik drobných dárečků a byly slavnostně pasovány na MLADÉ ČTENÁŘE.
POHÁDKA O HONZÍKOVI A MARUŠCE
Bylo, nebylo. Za devatero horami, devatero řekami a jedním velikánským lesem byla malá vesnička, ve které žil chasník Jan se svojí ženou Marií a dvěma dětmi, Honzíkem a Maruškou. Honzík a Maruška byli pěkní rošťáci. Ve škole při vyučování často vyrušovali, nedávali pozor, v žákovské knížce měli spoustu poznámek (nejvíce ze všech dětí) a hlavně nosili samé špatné známky, především ze čtení. Svým o tři roky mladším spolužákům, se kterými navštěvovali první třídu, nebyli dobrým příkladem.
Jednoho dne se Honzíkovi a Marušce nechtělo jít do školy a raději se vydali do lesa. Jak už to v pohádkách bývá, v lese zabloudili, nenašli cestu zpátky a noc se rychle blížila. „Co teď budeme dělat? Vždyť nás sežerou vlci, rozsápají nás draví ptáci, bude nám zima a já už mám hlad!“, říká Maruška. Na to Honzík hbitě vylezl na vysoký strom, rozhlédl se po okolí a zvolal: „Vidím v dáli světýlko, určitě to bude perníková chaloupka, tam se pořádně nacpeme perníkem a přespíme.“ Když po nějaké chvíli obě děti dorazily na místo, rozsvíceným oknem nahlédly dovnitř a zjistily, že chaloupku obývá vetchá a lítost budící stařenka. Ta právě seděla v pohodlném houpacím křesle, pobrukovala si starou písničku od Beatles a při tom štrykovala podvlékačky pro nadcházející chladné zimní dny. Honzík s Maruškou si řekli, že s babkou by neměli mít problém a tak směle zaklepali na okénko. Stařenka děti mile přivítala, pozvala je do chaloupky, dala jim najíst krupicové kaše posypané strouhaným perníkem a uložila k spánku do čistě povlečených postýlek. Dětem se u perníkové babičky zalíbilo natolik, že je ani nenapadlo přemýšlet na návrat domů. Jídla měly dostatek, nemusely chodit do školy, ani do žádných kroužků. Jednoho dne jim babička řekla: „Děti moje skoro vlastní, jsem již stará, špatně vidím a tolik ráda bych si přečetla nějakou hezkou knihu. Mám jich tady spoustu, ale zrak už mi neslouží, tak bych vás chtěla poprosit, abyste mi z knih každý večer předčítaly.“ Honzík s Maruš nejdříve protestovali. Vymlouvali se, že jim čtení moc nejde, že raději sledují pořady v televizi nebo hrají hry na počítači. Babička však televizor ani počítač nevlastnila, a tak trvala na svém. Nedalo se nic dělat a během dnů i večerů děti předčítaly příběhy z knih, pohádky, povídky, ba i básničky. Zpočátku měly se čtením velký problém, ale po čase se naučily krásně číst, bezchybně a plynule.
Během nějakého času si rodiče Honzíka a Maruš úplně náhodou povšimli toho, že děti nejsou doma, a tak zašli na policejní stanici nahlásit jejich ztrátu. Ředitel místních strážníků pan Galík okamžitě vyhlásil pátrání a do akce pro záchranu nezletilých sourozenců nasadil specielně vycvičeného služebního psa Alíka. Alík okamžitě zachytil stopu a střelhbitě vyrazil lesní pěšinou a už po čtyřech hodinách byl u cíle svojí cesty, u chaloupky z perníku. Za nalezení dětí byl pak pes Alík vyznamenán starostou obce panem Kučíkem věncem buřtů a ředitel Galík byl oceněn veřejnou pochvalou přímo na návsi, před obyvateli celé vesnice.
Závěrem je potřeba říci, že Honzík s Máňou dostali od babičky z perníkové chaloupky na rozloučenou mnoho knih, ve kterých si rádi četli a neměli pak čas na lumpárny. A protože se naučili krásně číst, zlepšil se jejich školní prospěch natolik, že se stali nejlepšími žáky místní školy. Bez problému pak zvládli studia na střední a poté i vysoké škole. Maruška se pak stala paní učitelkou, Honzík se dal na politiku. Je teď velkou rybou na ministerstvu kultury.
A jaké poučení z pohádky plyne? Časté čtení, život k lepšímu změní.