Jdi na obsah Jdi na menu
 


13.Jak jsme u Hiklů BUHEHALI

17. 12. 2008

JAK JSME V HOSPODĚ U HIKLŮ  „BUHEHALI“

 

 

Holky dospěly, nadešel čas námluv, pro mne jedna z nejtěžších etap života. Ve svých domácích školeních jsem dcerám vysvětloval, že rodina má za všech okolností držet pohromadě a nikdy jinak. To je známá věc, a tedy výběr parťáka musí být proveden pod dohledem taťky, tím spíš, že se jedná o mého zetě a můj zeť musí odpovídat mým představám.

 

(Můj původní záměr byl, dramaticky popsat, jak jsem úspěšně ze života svých drahých ratolestí odháněl všechny ty se železem v uších a tuřínem na hlavě, či holým škopkem a čumákem opatřeným porostem ve tvaru „ó“. Nejlépe zabírala brigáda na vybírání žumpičky……, ale moje drahá choť zakázala, řkouc: „Dědku, nedělej ostudu a stejně by tomu nikdo nevěřil, šetři síly na večer, je středa!“.)

 

A protože moje baby dobře vědí, jaký jsem pašák v likvidaci potencionálních ženichů, utajovaly toho posledního jako trumfové eso, až úplně nakonec. Katka nahlásila návštěvu s kytkou.To přece není možné!!!Od zlosti bych se do řiti kousnul, (jako to umí náš pes) a nahlásil jsem odchod na Lysou, abych rodinnou tragédii rozdýchal. „Nikam nepůjdeš!“zavelela moje vedoucí a nalila mi velkého panáka. Pokroucený v křesle, jako emigrant v pašeráckém kamionu, jsem úpěnlivě vyzvídal, ať mi aspoň řeknou jak vypadá, jaké má vlasy. „Černé?“ „Ne, černé ne!“, zněla odpověď a já jsem si poprvé oddychnul. „má snad tuřín nebo jinou ozdobu?“ „Ne, ani tuřín, ani jinou ozdobu“.Odfouknul jsem si podruhé. „A holý škopek má?“ „Ne, nemá“! „ Že by chemický blondýn?“táži se dále. „Taky ne.“    „Už to mám !!!Je to zrzek!! Budu mu říkat KŘEMEŇÁK!“a převzal jsem opratě iniciativy do svých rukou. „Matko, nalij ještě jeden stakan- na Křemeňáka!“

Přišla kytka, za ní amant.Zrzavý sice nebyl, ale Křemajz už mu zůstal.

 

V hospodě U Hiklů se už buhehalo na plné pecky.Přijali jsme s babičkou místo, nechali si přinést pivo a  vyhodnotili účast na akci zorganizované novopečeným otcem Křemikem.Jich bylo čtrnáct, my jen dva. „Tak co, už jste viděli mimino?“, zeptal jsem se naivně. „Jasně, všichni jsme se byli v porodnici podívat, ale ne najednou, po čtyřech.“ „No po čtyřech půjdete i od Hiklů“prohodil jsem vtipně a přidal ještě něco otřepaného o Hujerovcích. Opět se ozvalo mohutné sborové zabuhehání. Asi bych měl vysvětlit  termín- „buhehání“.Je to neobvyklý druh smíchu, který se dá rozfázovat do slabik BU –HE –HÉ . Když se k tomu přidá potřebné fortisimo, pak si i hluchý zacpe uši.Při správném buhehání, aktér zpravidla zbrunátní, posléze se začne i dusit.Životu nebezpečné je spontálně se rozbuhehat v momentě, kdy nasává pivo. Na to pozor, to byste si mohli taky zabuhehat naposledy. Členové protější famílie jsou v této disciplíně nepřekonatelní přeborníci.

Novopečený tatík líčil situaci o svých zážitcích z porodu a já jsem se  kroutil, jako když užovka pozře vijágru. Rozvykládal se o opakujících se bolestech, o úniku plodové vody, o vlastním porodu, o velké ztrátě krve, o statečném výkonu rodičky, o počtu stehů, kterými Kačenku šili….Někdo z davu se zeptal kterou-kačenku nebo Kačenku? …a už se zase mohutně buhehalo. Říkám mu: „tož jak jsi to tam ten porod navigoval, když se vyskytly takové komplikace!?, to jsi mohl doma zůstat u bedny a místo na porod čumět na seriál o doktorských poutech nebo růžové nemocnici na konci ulice, když ses chtěl jenom dívat.“Zabuhehali. „ To já jsem už ve svých devíti letech řešil důležité poslání v záležitosti porodu“a povykládal jsem svůj příběh:

 

 Cestou do houslí jsem se vždycky musel zastavit za matkou ve špitále, aby mě zkontrolovala, zda mám čisté boty, umyté uši, ostříhané nehty, jsem-li učesán a upraven, když mám být tím virtuózem.Tu se ze záchodků ozvalo řvaní o pomoc.Kdo byl schopen pohybu, vyběhnul na chodbu, aby vyhověl přání volající ženy,- i já. Z toalet se rozkročmo vykolíbala ženská, v ruce držela novorozeně, pupeční šňůra od mrněte směřovala kamsi pod noční košili. Dobře jsem ji znal. Byla to žena od kováře Zoubka a tohle už byl jejich asi tak šestý kousek a zase holka. „Až půjdeš z houslí, zastav se u Zoubků a vyřiď jim, že už je to na světě,“řekla matka.

 Na druhý den, když jsem přišel domů, stáli v kuchyni před otomanem oba rodiče.Matka měla ruce za zády, snažila se o úsměv a vyzvala mě, abych šel blíž. Dobře jsem viděl, že za těmi zády drží v ruce vařechu.To by mi tolik nevadilo, ona to stou vařečkou moc neovládala, ale větší strach jsem měl z otce. Ten měl přísně sevřené rty a v ruce držel pantofel s pružnou, gumovou podrážkou a s touhle rekvizitou to má na holou fakt grády.( Kolikrát jsem já už měl tenhle pitomý pantofel v ruce, abych ho strčil do pece, ale vždycky jsem byl vyrušen.) Bylo mi jasné, že je zle. Na druhý povel  „pojď blíž“, jsem zareagoval přesně opačně a střelhbitě se snažil opustit místnost. Otcova paže však byla rychlejší. Přitáhnul si mě za ucho a kroutil s ním, jakoby natahoval budík. Stál jsem na špičkách, abych odlehčil a škemral o odpuštění za všechno co jsem učinil, aniž jsem věděl, co jsem vlastně učinil. „Ty holomku jeden nezvedený, do polepšovny patříš! Jak to, že jsi Zoubkovi  nahlásil, že má dvojčata, chudák koupil kočár pro dvě děti , co s ním teď bude dělat!? Vždyť jsi viděl, že si nese jen jedno! Teď půjdeš a pěkně mu to vysvětlíš! A těš se, on už ti to pěkně vykreslí!“řekla matka.

 Kováře Zoubka jsem neměl rád. Neustále hulil Partyzánky a když mluvil, cigárko se mu klimbalo na spodním rtu a ne a ne spadnout.Jeho vyhublou postavu obepínala špinavá kožená zástěra a na umaštěných vlasech měl vždy naraženou ještě umaštěnější rádionku. Páchnul chlastem, mluvil sprostě a ještě k tomu šišlal. Co bych dal za to, kdybych se s tím grobiánem nemusel vůbec potkat. Zaklepal jsem na dveře a s napětím čekal. Naštěstí mi otevřela jeho nejstarší dcera a pronesla krásnou větu: „Foter prodal dvojkočár, prachy prochlastal a teď chrápe,  tak vypadni, než se probudí .

Upaloval jsem jako po dvou litrech plnotučného mlíka a zastavil se až doma. Tam už byl klid, akorát mámě furt vrtalo hlavou, proč jsem nahlásil dvojčata. „No to je přece jasné,“povídám „ ,když Zoubková vylezla z toho hajzlu, tak měla pořád ještě velké břicho, no to tam přece musela ještě aspoň jedno mimino mít schované, no né?“

 

Opět se ozvalo mohutné bu he hé BU HE HÉ,BBU HÉÉ,BU HE HÉÉ,BU HE HE HÉÉÉ….

 

Dnes má Andrejka půl roku a babka je z ní úplně posmolená. Pozoroval jsem ji, jak nad kočárkem předkloněna do pravého úhlu, s vyšpuleným zadkem a chrastítkem v ruce říká: „Budliky budliky , no zasměj se Andrejko,….. kuky kuky kuky“ …….Z kočárku se pak ozvalo lehké, veselé, upřímné, dětské zabuhehání.

 

                                                                                     DĚDEK  

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA