16. Bungee jump... a Dědek
BUNGEE JUMP…a Dědek
Po celý letošní červen pohlíželo slunce na náš Beskyd dlouze, vlídně, teple a tak mě napadlo, jestli by nebylo dobré provětrat naše staré kostry někde dál, za devatero horami a devatero řekami. Konkrétní cíl cesty jsem babce samozřejmě nevyzradil, ale s prodlouženým víkendem ve spřátelené zemi při horním a středním toku Vltavy souhlasila. Sbalil jsem kanoe, pádla a nejnutnější věci na přežití,(však ono nějaké to Tesco cestou určitě bude), a vypadli jsme.
Po mnohačetných babiččiných čurpauzách a rauchpauzách jsme konečně dorazili k první významné zastávce, na Zvíkovském Podhradí. Koupili jsme pytel třešní a kráčeli k hradu. Vždycky, když přijde čas chrupek a májovek, probudí se ve mně vzpomínky na dětská léta a hlavně na mého povedeného bratra. Ne zřídka se stávalo, že třídní učitelka z první klasy pro mne do sedmičky vyslala posla, abych sám vyhodnotil situaci po hlavní přestávce a doma pak rodiče patřičně informoval o hrůzách, které toho dne stihnul napáchat. „Podívej se na svého bratra !“ Řekla zoufalým hlasem paní učitelka Pechová, - seriózní dáma před důchodem. „Co děláš pod tou lavicí!?“ Zeptal jsem se. „Hledám bačkory“ ozvalo se. „A proč je nemáš na nohou?, vylez!“říkám. Z pod lavice se vynořila rozzuřená kštice. Mokré štětiny se mu kančily na všechny strany, (a to doma o svůj moderní trávník a la Džůzbery tak svědomitě pečoval). Ksicht měl rudý jak sparťanský dres, z propocené košile se kouřilo jak z krematoria, kapsy nacpané municí.Toho dne domů přinesl poznámku: „Žák při vyučování odstřeloval pedagoga peckami z třešní, po hlavní přestávce pak rovněž během vyučovací hodiny házel z okna kameny po kolemjdoucích.“ Nejkrásnější poznámku však přinesl ve třídě třetí: „Vážení rodiče. Jsem přesvědčena, že Milan by se školního výletu do Prahy neměl zúčastnit, požár Národního divadla by nebylo rozumné riskovat. Děkuji za pochopení. Pechová“. Dokonce bych mohl popsat i to, jak se mému bráškovi skutečně podařilo podpálit školu, ale to bychom se nedostali k tématu dne.
Tož kráčíme s mojí velitelkou po mostě přes Vltavu, hned nad hradem a tam, představte si, úplně náhodou se skáče na gumovém laně. Šéfka přibrzdila, poslední peckou z třešně mi zamířila mezi rohy a praví: „Dědku, že ty jsi sem nejel jenom kvůli vodáctví?!“ Lhal jsem, že ne, že by mě k takovému hazardu nikdo nedonutil….jenže jsem lhal málo.Samozřejmě jsem se bystře hnal ke kase a vyptával se na možné slevy pro penzisty a se zájmem se vyptával na zážitky těch co už skočili a za to nafasovali triko. Samozřejmě jsem do diskuse vtahoval i babičku, aby pochopila, že moje účinkování na skoku z mostu je neodvratné. Nakonec souhlasila a vyplázla osm kilo na dřevo a řekla: „Doufám, že sis zašel ku zpovědi, dědku mizerná.“
Moji předskokani byli veselá kopa. Ti hubenější, do osmdesáti kilo, skákali na lanu s větším průhybem a ti, co byli prostorově výraznější, do stopěti kil, skákali na laně kratším. Nebyl jsem sám, kdo zcigánil váhu- nahlásil jsem osmasedmesát místo dvaaosmdesáti, ale ten přede mnou si jistě ubral ještě více a to byl na stopětce. Prásknul palicí do vody , že měl temeno červené jak starý Gorby. Ještě šla přede mnou taková pěkná slečna.Jak to s ní švihlo do beztíže, začala ječet-„to je lepší jak orgazmus!“ Samozřejmě většina čumilů na mostě poznamenávala smysluplně a sebevědomě-„tak to zkus se mnou!“. Hlavně si foukali ti, co tam neměli baby. Nezapomenutelný zážitek však měl jistě mladík přede mnou.Let dobrý, zpětný švih perfektní, hlava v pořádku. Jenže naviják, kterým se posílá lanko s karabinou, aby se skokan zapnul a převrátil do polohy hlavou nahoru se zaseknul. Visel tam chudák hlavou dolů dobrých deset minut, červený jak krocan, než se pro něj na horolezeckém laně spustil zachránce. Když ho vytáhli, jako odškodnění mu nabídli ještě jeden skok zdarma. Slušně poděkoval a zmínil se o zkoušce a že prý se mu aspoň fajně prokrvil mozek.
Tak a teď jsem na řadě já! Myšlenky, jako-,možná sis ku té zpovědi přece jen měl zajít a míru na dřevěný futrál a číslo na papundeklové boty jsi mohl aspoň babce nahlásit‘, jsem okamžitě zahnal a odhodlaně vylezl na zábradlí mostu. Musím se zmínit, že všichni zábradlí přelezli a šli do toho z obrubníku chodníku.Řekl jsem si: „ Dědku! Za ty prachy si toho skoku musíš pořádně užít, mocně se odrazit do výšky a obloukem se řítit do propasti, když je to navíc ještě lepší než orgazmus!“ A taky jo.Veškerou energii jsem vložil do odrazu…..a to jsem právě neměl dělat. Nebo možná měl udělat, ale rozhodně jsem neměl před tím žrát ty pitomé třešně! No teď už se nedá nic dělat, je vystaráno. Řítil jsem se střemhlav k hladině Vltavy a napadlo mě, že by nebylo špatné, kdybych taky zahučel pod hladinu, ale nestalo se tak. Naopak! Při zpětném švihu, to, jak mi uběhlo se ještě rozlilo po zádech a při dalším zapružení znova a tak to šlo do úplného ustálení lana. Za provedení skoku mě organizátoři pochválili, myslím, že ozvláštnění průběhu bungee jumpu nepostřehli.
Hned v pondělí jsme si s babičkou zašli podat sportku. Vyhráli jsme prd. Asi budeme mít to štěstí v lásce.
Ale stejně si myslím, že prodloužený víkend to byl pěkný, no ne?
Dědek
Komentáře
Přehled komentářů
Nazdar Dědku! Objektivně posouzeno, žiju spokojeným životem. Ale jsem ten blbý, věčně nespokojený typ. A tak jsem si postupně říkal: ten správný život začne, až odmaturuju, pak jsem to odložil až po promoci, po získání ženy mého srdce, dále až přestanou děti kadit do plínek a naučí se na nočník (ten se na krosně dobře nosil), pak až děti ,,vypadnou z domu", po padesátce (to se mi opravdu povedlo a dlouho jsem tomu věřil). Ale po přečtení tvých příběhů mám stále intenzivnější pocit, že život začíná až v důchodu. Takže ti děkuji za prošlapanou cestu k mužným činům, které jsem neprovedl jenom proto, že dovolená byla příliš krátká.
Kdy začíná život.
(Olda, 3. 1. 2014 0:44)