22._13.etapa,jak_jsem_ji_videl_ja
24. 12. 2008
13. ETAPA, JAK JSEM JI VIDĚL JÁ
Ten náš Dědek mě už fakt začíná srát, a tak vám teď napráskám, jak to u nás chodí.
Vždycky, když přijde z těch jeho závodů, vyvalí se doma do fotelu, odloží svoje unavené nohy na konferák a nechá se obskakovat družinou svých bab, jako nějaký paša. Potom se začne vytahovat jako guma od teplákových gatí:,Jak náročnou etapu úspěšně zvládnul, kolik udatných bojovníků ještě nechal za sebou, jak kruté povětrnostní poměry vládly nad Beskydem, pak ještě zdůrazní, složitost terénu a nebezpečná úskalí trati číhající na každém kroku i kolik krizí musel překonat, aby docílil tak významného úspěchu‘. Po přednášce vždycky ještě následují zkoušky, aby se ubezpečil, že se všechny jeho baby řádně soustředily na výklad a běda, když ve vědomostech zjistí nedostatky.To si jednou babka dost dovolila, když Dědkovi potupně naznačila, že na těch lidských dostizích musí ve svých zánovních elasťákách vypadat dost nenápadně, asi tak, jako by se ona po aquaparku producírovala v erotickém prádlíčku. Tenkrát se Dědek ukrutně naštval a prohlásil, že ruší plánovanou nákupní akci v jejím oblíbeném obchodním řetězci Tesku, na kterou se tolik těšila. Navíc zahájil protestní nicnedělání, zalezl do svého pokoje a dva dny trucoval a s nikým se nebavil. Kdyby mě taky aspoň jednou vzal na ten vychvalovaný Lysacup. Ten by čuměl jaký jsem zdatný, hbitý a vytrvalý pašák!
I stalo se, že mě můj psí Manitú vyslyšel. Dědek minulou sobotu babce oznámil, že na zkoušku sebou vezme i tu zrzavou ostudu rodiny,(tím myslel mě), ať prý přidá desetikačku na startovné pro Kokota a pytel. „Na co pytel ?“dotázala se babka. „No až pojedeme zpátky, bude zahnojený jako prase, tak ho strčím do pytle, abych si nezasvinil auto“ řekl. „A co takhle dostat přes ten svůj pytel bys nechtěl ?! Pes pojede v kufru jako vždycky a hotovo!“ No ještě, že mám u babky nějaké zastání, on by se mnou zacházel jako s nějakým podsvinčetem.
Na parkovišti u Rajské už byla spousta lidí, kteří neustále pobíhali tam a sem, což se mi líbilo a tak jsem taky pobíhal jako oni tam a sem, ale taky sem a tam. Některé jsem poštěkal, aby si mě všimli, jiní mě po kožichu pohladili i bez mého upozornění. Atmosféra akce mě natolik pohltila, že jsem v předtuše velkého boje v sobě načerpal tolik sil, jako by mi do granulí přisypali všelijaké tauríny, efedríny a johimbíny. To, že Dědek má občas čestnou úlohu startmaršála vím z jeho vyprávění. Před odstartováním si neodpustil ty jeho moudré kidy, jako že doba je zlá a municí je třeba šetřit, kdyby přišly ještě horší časy a proto startovní „výstřel“ provede odbouchnutím nafouknutého papírového pytlíku……a bylo odstartováno. Všichni vyrazili ostře, jako skvěle vytrénovaná zásahová jednotka hasičů k převrácené konvi s olejem. Já jsem se držel takticky na konci pole závodníků, ježto jsem malého vzrůstu a ještě by mě zašlápli. U Korýtka jsem se zaseknul. Kdyby jste to lidi viděli, jaká pěkná fenečka na mě radostně vrtěla ocáskem, no tomu nešlo odolat. Už jsme byli skoro domluveni, když se zpátky od Veličků přiřítil naštvaný Dědek, nakopnul mě do řiti a bylo po lásce. Posledního borce jsme pak dostihli až někde u asfaltky. Dědek celou cestu vyhrožoval, že mi to doma spočítá a taky používal hrubé výrazy, že jsem se za něho musel stydět. Proto jsem mu dal dvacet metrů fóra a raději se držel party sportovců slušných mravů a v klidu vyklusal až na Lysou. Cesta byla příjemně vysněžená, žádné zmrzlé úseky, kde by to klouzalo, ani moc nefoukalo, dokonce i slunko ukázalo svojí tvář – byl jsem spokojený. Na Lysé jsem vběhnul rovnou do hospody, ježto jsem očekával zasloužené občerstvení. Naráz se tam přiřítil navztekaný Dědek. Z mého psího pohledu mi připadal dost zničeně, asi jako knírač, kterému zrovna dal rozzlobený dobrman školení o dobrých mravech. Hned mi nevybíravým způsobem vysvětlil, že si žádné debužírování nezasloužím, že jsem ho okradl o jeho drahocenné body a taky, že jsem byl jeho kamarád, ale už nejsem.
Doma jsem šel rovnou do vany. Lidi, kdybyste věděli, jak hrozně nemám rád koupání. Tu příšernou sprchu na můj zlatý(goldie) kožíšek a ještě do toho ty pěnivé sračky, co lezou do očí, uší i do čenichu! A ještě k tomu ten pitomý rýžový kartáč! A ty Dědkovy kecy- „Drž ty potvoro, nebo uvidíš!“ Přesně taková hesla provolává v koupelně ráno na Štědrý den, když tam zápasí s kaprem. Pak vždycky vyleze jako geroj a prohlásí vítězoslavně: „Tak jsme to zvládli.“ I tentokrát jsme to zvládli a já jsem odpochodoval rovnou do svého kutlochu pod postel a už druhý den trucuji a s nikým se nebavím, až teď s vámi.
Ještě bych vám chtěl poděkovat za to, že jste mě vzali do svého kolektivu horských běžců a taky mi udělili ten jeden symbolický bod. Fakt si toho moc vážím a jestli mě ještě někdy Dědek sebou vezme, tak slibuji, že už žádný kázeňský přestupek neprovedu. Ani nevím, zda se ta moje zpověď hodí na sportovní stránky,(asi ne), ale jestli jsem tím psaním potěšil aspoň tolik lidí, kolik mám drápků na jedné tlapce, tak jsem rád. Ono totiž zrovna „vo tom to je“.
Tož mějte se fajně váš Goldie Kokot
Beskydský Vořech
HAF!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář