Jdi na obsah Jdi na menu
 


28.NAROZENINY

31. 12. 2008
NAROZENINY
 
 
Když vynásobíme dvanáct roků psím koeficientem šest, vyjde nám sedmdesát dva a to je přesně lidský věk našeho psa Kokota. A právě na konci září se tak stal nejstarším členem našeho rodinného týmu.
 
„Dědku“, řekla moje velitelka babka, „zajedeš pro psa ke Karolíně a cestou mu v marketu koupíš něco dobrého na zub, když má ty narozky.“ Ona si ho dcera s vnučkou občas na pár dnů vezme, aby ho během rekondičního pobytu u nich řádně vykrmily a pak chudák vypadá jak válec a ani do křesla nedokáže vyskočit. Nezbývá, než nasadit mu redukční dietu a párkrát ho protáhnout na Lysou. Taky jim vždycky řeknu, že jsou zločinci a ta želva, co jim chcípla, vytáhla bačkory jen proto, že už jí byl krunýř malý.
 
Nejdříve jsem zajel pro psa. Zazvoním a zvědavě u dveří čekám jak pošťák Ondra. Po krátké pauze došlo na přejímku našeho mazlíčka. Představil se mi v domácím úboru, který mu během večerních kratochvílí Karolína s Eliškou uštrykovaly. Napumpovaná tkanička na mě zadumaně čuměla, jako by chtěla říct –, Dědku to je dost, žes přišel.‘ Pak jsem ještě dostal kázání, ať to zvíře netrápím, dodržuju pravidelnou životosprávu, že už není nejmladší a ten obleček má na procházky do špatného podzimního počasí a taky k narozeninám. Obě pak při loučení lomily rukama jako Lomikar za rok a den, protože jim bylo jasné, jaký bude harmonogram příštích dnů. Já jsem raději držel bobříka mlčení, neboť se mi honily hlavou myšlenky, co provedu se psím oblečkem v nejbližší době.
 
U marketu hned vedle mě zaparkoval otlučený Meďour a z něho se vysoukal seladon s celou svojí početnou famílií. Bylo jich šest. S rukama zabořenýma až po lokty do kapes stejnokrojů zakoupených u Adidose se kolíbali do obchodního řetězce, že ani kačenímu pluku by to nešlo lépe. Copak se děje? Těch Rozšafných Obyvatelů Města se tady sešlo nějak více. Šlak to tref – fronta na maso jak za totáče!, až mě otřepalo. I ponořil jsem se do myšlenek, kdy jsem jako asi tak desetiletý fracek jednou za týden musel vystát frontu na maso:
 
Sobotní návštěva holiče a fronta u řezníka, to byly pro mne studny informací, zdroje zábavy i poučení. Doma jsem pak rodičům přednášel nejčerstvější drby z okolí jako - kdo s kterou, proč se v hospodě zase všichni porvali, kde je jaký pohřeb, svatba, křtiny, koho vykradli, koho zavřeli, kde byli hasiči, když hořelo, ……. zkrátka bulvární plátek se může jít vycpat. Někdy jsem za večerní chvilku poezie dostal i jednu korunu na kino, ale teprve později jsem pochopil, až po narození brášky, že kino byla nutnost. Ve frontách jsem s nastraženými radary vystával celkem rád, až do jisté doby. Jakýsi zasraný úchyl, peďas, buzík, nebo co, mě v tlačenici chytnul za pinďoura a já jsem se tak vylekal, že jsem z toho málem dostal psotník a z řeznictví utekl. Za to, že jsem nesplnil úkol dne, jsem spíše očekával výprask, ale když jsem rodičům vysvětlil, proč není nakoupeno, pochopili vážnost situace. Matka se mě zeptala zda nechci studený zábal, fotřík zas rozhodnul, že se koupí užitečné domácí zvíře.
Vepř dostal jméno Pepa a bydlel na zahradě v kůlně. Naši mi ho dávali za příklad, jak hezky papá, nenechává žádné zbytky, krásně roste, hlavně do výšky a do délky. Mě se podle prasete zkušeného chovatele souseda zdál spíše vyhublý a věčně nenažraný, ale raději jsem držel hubu, aby mi pak neupřeli korunu na biják. Krmení našeho pašíka vyžadovalo jistou dávku odvahy a tak ho v kůlničce směl navštěvovat pouze fotřík. Leč stalo se, že musel na několik dní odcestovat na jakési manévry nebo co a o Pepu se měla postarat máti. Vrata kůlny pootevřela jen tak jako pro jezinky – na tři prsty, aby Pepu nevyrušila v blahobytném odpočinku. Ten však, když vycítil, že přišla chvíle, kdy se podává hlavní chod, nedočkavě zaútočil proti dveřím, porazil kýbl s pomejemi, porazil a pošlapal matku. Ta řvala, že ji vepř pokousal a zavřela se v chlívku. Pašík si zajisté řekl, že si užije svobody a začal pustošit zahradu – chloubu našeho otce. Vyryl a sežral všechny brambory, zeleninu, pochutnával si na okurkách, rajčatech, přeoral úplně všechny záhony. Hrůza mě jímala při pohledu na okrasnou a odpočinkovou část našeho pozemku. Došlo i na růže, lilie, rododendrony…. Všechno jsem to pozoroval z koruny jabloně, která stála uprostřed našich latifundií a volal o pomoc. Rovněž matka, zavřená v chlívku řvala okýnkem o pomoc, a jak jsme tak oba řvali, přišel soused, zkušený majitel tří vepřů. Nejdříve uvolnil pašíkovo obydlí a mámu poslal pro resuscitační žejdlík rumu. Pak mě vyzval, abych slezl na zem a rozdělil úkoly. Já jsem měl Pepu držet za ocas a usilovně s ním kroutit. Sousedův syn měl tahat za levé ucho, soused si vzal na starost ucho pravé. Celá akce už pak netrvala dlouho. Během pěti minut se zavřely dveře chlívku z venku a do doby příchodu otce, se neotvíraly. Zabíjačka byla stanovena hned na příští sobotu. Vyhládlý vepřík se s osudem smířil a popravu bral jako svoje vysvobození. Jistě si říkal, že dobře udělal, když nám aspoň zplundroval zahradu, když už nedostal pořádně nažrat. Vždyť taky jeho BMI (body mass index) byl tak maximálně šestnáct.
 
Fronta spoluobčanů, kteří právě dnes dostali sociální dávky se poněkud zmenšila, igelitky se naplnily několika kilogramy kýty na řízky, několika kilogramy roštěnky a taky na gulášek a kousek kotletky, uzeného bůčku a ještě mi dejte kousek zadního a ještě…. . Konečně jsem na řadě. „Dvě vepřové packy“, hlásím prodavačce. „A co ještě to bude?“ „Toť vše, jsem penzista“ oznamuji dále a zaplatím čtrnáct kaček. Dáma za pultem se pousmála.
 
Doma jsem packy vrazil do tlakáče, rozvařil, nasekal nadrobno a vylil do dortové formy. Pak jsem sáhnul do tajemného zákoutí ledničky, kam si babka přede mnou uklízí svoje a mnou zakázané potraviny. Vylovím buřta s červeným nápisem AKCE, které v době mojí nepřítomnosti tajně zpracovává na svojí oblíbenou pochoutku. Vždycky, když ji vidím, jak do sebe pak tlačí ty odporné, kyselé, pilinové, nechutné utopence, říkám jí, že čtrnáct dní ode mě pusu nedostane. Buřta z AKCE pokrájím na kolečka a použiji jako ozdobu po obvodu budoucího dortu. Nakonec z granulí pro čokly vysázím do středu velkou dvanáctku a dílo dám vystydnout.
Na druhý den jsem Kokotovi sulcový dort slavnostně předal. Očichal ho, vyčítavě se na mě podíval, jakoby chtěl říct, ,tenhle útok na moje zažívání neberu‘ a odpochodoval lehnout si pod stůl, protože na křeslo nevyskočí – zatím. A jak dopadnul zbytek oslav narozenin našeho psa? To je zdokumentováno v příloze. A ještě vám musím oznámit, že ze špajzu druhý den zmizly všechny kyselé buřty v láku. Takové ,krásné‘ oslavy Kokotích narozenin to byly.
 
Úplně na závěr se musím pochválit alespoň dílčím úspěchem. Včera jsem si ještě stihnul udělat pořádek ve svých metálech. Dal jsem dohromady všechny ty BSP 1.st., 2.st, BPPOV, Udatné pionýry a Vzorné pracovníky, Mladé budovatele, Úspěšné zlepšovatele a kdo ví co ještě. Sbírkou jsem ověnčil Kokotův zbrusu nový obleček a zítra jdeme na Lysou. Samozřejmě o hladu.
 
                                                           Dědek
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA