30.CICA
2. 1. 2009
ČÍČA
Karla Mráčková předpověděla mraky, ještě deště a větry taky. Pošíbovali jsme si čas o hodinu zpátky, pneumatiky vyměnili za zimní, pohrabali listí, odložili gatě s ustřiženýma nohavicema a pozvali zimu do Beskyd. Zkrátka nadešel čas dlouhých večerů, čas vzpomínek a rozjímání.
Číča byl moc dobrý člověk.Nikdo ho jinak nenazval, protože jeho skutečné, šestislabičné, nezapamatovatelné a německy znějící jméno se vyslovovat žádnému nechtělo. Byl to takový milý človíček, menší, kulatější postavy, stále dobře naladěný. Tvářičky měl buclaté, růžové a svícavé, jako má mimino prdýlku. Mezi tvářemi rovněž rozsvícený nosík a pod nosíkem trvale nasazený úsměv.Temeno hlavy mu zdobily ztopořené čtyři vlasy, o kterých tvrdil, že si je pěstuje pro vzácné intimní chvilky, prý jimi přidrážďuje svojí náruživou ženu. V očích měl jiskru lišáka a vždycky dobrou náladu. Práci, kterou dělal, vykonával s radostí a jeho pracovní rituál byl pokaždé stejný. Sváteční pokrývku hlavy vyměnil za pracovní kašket, teprve potom se převléknul do montérek, za sekretářem, abych neviděl, si tajně dal resuscitačního panáčka.(Já jsem to fakt neviděl.) Posléze postavil na startovací kafe a nakonec se posprejoval Fáčkem . Pracovní den mohl začít. Dokud ještě fajně voněl, oběhnul babská pracoviště - kanceláře, sklady, prádlo, potom teprve řešil úkoly v dopravě, dílnách a když bylo dobře stačil mi třeba i umýt auto. Číča byl už pět let důchodcem a tuhle mizerně placenou práci dělal nejspíš jen pro radost. Každý pátek mě s umačkanou čepicí v ruce žádal o uvolnění z práce o dvě hodiny dříve, že prý musí. „A co musíte?“ vyzvídám. „Víte šéfe já jezdím každý pátek na hřbitov, potom se ještě zastavím v Kaufu na nákupy, ať se pak se ženou o víkendu nemusíme starat. A já bych vás třeba sebou někdy vzal….“
Byl polední podzimní čas, když jsme na plánovanou akci vyrazili. Zaparkovali jsme na parkovišti hned u hřbitovní zdi. Číča vzal z kufru svého vozu tašku a vyrazili jsme. Copak krchov to byl pěkný, cestičky vydlážděné, všude čisto, pohrabáno, uklizeno. Jen hrobečky nějaké malé. Přišli jsme k místu posledního odpočinku a tam na mramorové desce nápis ČÍČA. Na fotografii kocour, spousty hraček, květiny. Velký, žijící Číča smeknul čepici, vyměnil květiny a hračky, hezky vyčistil hrobeček. Pak se před něj postavil a ke svému miláčkovi vedl řeč: „Víš, Číčo, já jsem si dneska přivedl kamaráda. No von je vlastně můj šéf. To aby věděl proč si vždycky v pátek beru ty dvě hodiny volna. A po novým roce jde panička do penze a já pak taky přestanu dělat, tak tě budeme navštěvovat častějc…..a voba se ženou na tebe moc vzpomínáme, moc nám chybíš…..“ Dívám se na svého pracanta a on pláče, jako malé dítě. Slzy velké jako hrách se mu koulely po jeho růžových tvářích, věčný úsměv se někam vytratil, jiskrné oči chrlily další a další slzy, brada vibrovala i všechny čtyři vlasy na temeni byly na měkko. Poodešel jsem, abych nerušil v jeho rozjímání . Po půlhodině jsme se sešli u auta, Číča už byl v pohodě. „Šéfe nezlobte se, já jsem tady z toho dycky celej na měkko. Víte my jsme tu naší micku měli tak rádi.“ Mlčel jsem a přemýšlel nad tím, jak to vlastně s tou duší člověka je.
Po novém roce už do práce nenastoupil, začali si s ženou užívat důchodu. V únoru jsem v poště našel parte. Číča zemřel.
Číča byl moc dobrý člověk.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář