39.PÉRO DĚDKOVI JEŠTĚ POŘÁD PÍŠE
Na Nový rok se k slavnostnímu obědu dostavil celý můj „čistý chov“, jak já říkám svému sedmičlennému babinci. Nacpali jsme do sebe čočku s uzeným, jak velí tradice, potom došlo k zapsání vstupních hodnot do krizového roku 2010, jako: objemy v pase, váhy, bodymass indexy, obsahy peněženek atp. V Novoročním projevu jsem vzpomněl klíčových událostí roku uplynulého, jako narození další slečny, ale taky úmrtí našeho psa Kokota. (Právě na Apríla se rozhodnul vytáhnout brka a nechat mě samojediného chlapa trpět diskriminací a rodinným násilím ve smečce mých bab.) Součástí Novoroční zdravice bylo moje osobní vysvědčení za uplynulý rok, které jsem předložil k posouzení vnučkám. Narazil jsem na odpor a nepochopení, ježto prý jsem podvodník, moje výzo prý je pouze ze samých nepovinných předmětů, jedničky s hvězdičkou se udělují jen do sešitů a dokument hlavně postrádá razítko školy a podpis třídního pedagoga. No to jsem teda zíral, jak si ta mládež fouká.
|
|
|
|
„Tak co, babičko, co budeme dělat o víkendu?“ Nadhodil jsem nesměle, protože ona teď se mnou moc nemluví. Já jsem jí totiž udělal novoroční čistku v mražáku a opět vyházel všechny „jedovaté“ potraviny. (Ona si myslí, když se mnou nebude mluvit, že mě naštve, ale asi neví, že mám klid rád.) „Ty si běž na ten svůj Lysacup a já půjdu relaxovat do Tesca“, odsekla.
Sobotní ráno bylo mrazivé. Nejdříve jsem odházel sněhem zafujané auto, pak čůrajíc jsem málem přimrznul k zemi a ještě před odjezdem přijal důležitý telefonát od Calamityjane. Radostně mi oznamuje poplašnou zprávu: „Jéjej, Dědků, hurá, klouže tó, to je srandá, je kalamitá…“ To mě podrž, co jiného jsem od Calamity než kalamitu mohl očekávat. No ne?! Beztak to hnusné počasí objednala s elitou národa ona. Schválení šrotovného necháme na přírodě a to nám pomůže z krize.
U hráze Šance se nás sešlo na 114 skalních borců. Ještě před startem byla vyhodnocena soutěž o nejzajímavější převlek v minulé, Silvestrovské etapě, kdy se Lysá stala jevištěm úžasné klauniády. Prvenství si odnesl Vlastík
Klapka před favorizovaným „erosénem“ Páchou Zdeňkem. Pak už se bouchlo do startovacího pytlíku a záchvat zuřivého šílenství vypuknul naplno. Já jsem s vypaseným posvátkovým pupkem jistil peloton ze zadu. Šňůra běžců seřazená v úzkém, ve sněhu vyšlapaném chodníku nedávala moc šancí předbíhat. Zvolil jsem tedy lišáckou taktiku: „Uvolněte cestu běžcům!!!“, řval jsem a představte si, že byli i takoví, co poslechli, naskákali do závějí a já jsem rázem poskočil o několik cenných míst dopředu. Nejlépe se mi běželo po rovince před Kobylankou. Tady jsem ještě několik borců předběhnul, ale o patro výš nás čekal rozbředlý sníh, kaluže, sračky a to jsem si vzpomněl na svojí šéfku babku, jak si pěkně relaxuje v Tescu a nakupuje nové zásoby do mražáku, zatímco mě mrznou mokré nohy v plátěnkách od rákosníka. Tu za sebou slyším funění, jakoby mě proháněl naštvaný kanec: „Ká Dé Ú,..KDU,..KDU!!!“, řval ten za mnou. Říkám mu: „Kam se hrneš, křesťanský demokrate?!“ A on na to: „KDU je Kurva Dědku Uhni.“ Tak to mě dost rozlítilo a řekl jsem si, to ti synku nedaruju, jen počkej! Chvilku jsem pošetřil síly v závěsu, hrábnul do kapsy pro rychlý cukr a vyčkal na vhodný okamžik k drtivému útoku. Ten přišel na zasněžené asfaltce. Nabral jsem vzduch do ňader, rozpohyboval svojí omšelou kostru k maximálnímu nasazení, soupeře předběhnul a u toho řval: „Ká eS Čé, KSČ,…KSČ!!!“ „A kde máš srp a kladivo?“ drze za mnou volal. Ještě jsem mu stihnul vysvětlit, že KSČ je „Konec Srandy Ču.´.ku!“ O minutu později jsem už Veliteli odevzdal lístek s nadpisem: ,Dědek- Klub důchodců‘. Desátá etapa našeho seriálu byla pěkná, zasportovali jsme si i srandy užili a tak to má být. Co moudrého říci závěrem? - Vypněte televizor, rádio, zahoďte noviny, schránku přelepte nápisem „Svoje reklamní letáčky si strčte do prdele“, radost a poučení hledejte v přírodě a sportu. A to vám do toho nového roku 2010 přeje Váš Dědek