42.PŘEDPOSLEDNÍ ETAPA
„Babko! Neštvi mě, konečně už zvedni tu svojí prdel a zmizni od počítačového aparátu, rád bych napsal pár řádků svým kamarádům z Lysacupu!“, požádal jsem slušně svojí parťačku. Kupodivu uposlechla na první výzvu, drapla dvě igelitky a odpochodovala uspokojit svojí vášeň směrem k obchodnímu centru.
Stomatologa navštěvuji pravidelně a problémy se zuby nemívám. Při poslední návštěvě mi můj údržbář chrupu doporučil, že by pro pořádek bylo dobré tři tesáky zbrousit a opatřit je korunkami. Nabídnutý obchod za pět tisíc plus třicet kaček ,vlezného do ordinace‘ jsem přijal…a už se vesele brousilo. Tolik radosti za tak málo peněz jsem si už dávno neužil: Nejde spát, studené kroutí čumákem, teplé ještě víc, natlačit do sebe můžete jen kašovitou stravu a co pak vytlačíte, vypadá dost podobně, ale navíc to často mívá i pěnu. A to je zítra předposlední etapa našeho běžeckého seriálu.
„Dědku! Na základě vědeckých pozorování má být zítra biometeorologická zátěž na druhém stupni a to znamená, že kardiaci, astmatici, chroničtí simulanti, starci a citliví jedinci si musejí dávat bacha, aby se nevykokotili. Ty patříš do kategorie citlivých jedinců, zvlášť teď, když máš zbroušené ty svoje zuby, proto se měj na pozoru!“ Varovala mě moje velitelka babka, když jsem ráno odcházel.
Počasí bylo podle očekávání docela hnusné. Foukalo, sníh byl rozbředlý, do toho padal déšť; můj kamarád z Čech by řekl: „Já se z toho poseru do vejšky!“ Jenže Lysacupista není žádný golfista, tenista, ani pražskej Pepík a tak se nás na startovní lajně v Ostravici u hřiště opět sešlo úctyhodných sto jedenáct horských běžců včetně běžkyň z Moravy, Slovenska a Polska. Start se povedl hned napoprvé. Říkám si, že se nesmím nechat strhnout záchvatem zuřivého šílenství, abych hned nevystřílel energobroky, když je ten biostupeň číslo dvě. Klušu podél řeky, pak na most a tu mi bliklo v bedně, jak jsem právě tady před třemi lety lovil svojí drahou polovičku z Ostravice. Tenkrát jsem přišel na grandiózní nápad: Ke společným stodvacátým narozeninám jsem babce koupil úžasného horského bika. Představte si, že hned na první vyjížďce mi z mostu spadla přímo do řeky. Nejen že nedocenila můj dobrý úmysl, ale ještě mě nazvala zlodějem jejího zdraví, taky vrahem a kolo muselo okamžitě z chalupy pryč. Mráz mi přejel po zádech, ale běžím dál, stále po modré, až ku Zbujovi. Taky to byl perfektní nápad, zúčastnit se právě zde kočárkiády. Pořád ještě mám svůj proutěný kočárek z kojeneckého věku. Přestože o něj řádně pečuju, stejně mi moje baby vnučku nepůjčily. Znovu se na mojí hlavu sypaly kletby, vulgární výrazy a nechutné poznámky, jakože Dědkovi už i mozek měkne…ba i ještě mnohem horší. Ale já jsem se stejně nedal. Do kočáru šel místo mimina pes. Pěkně jsem ho přikurtoval, aby nezdrhnul a nakonec jsme tříkilometrovou trať ze Sepetné k dřevěnce vyhráli. Vítěznou láhev slivky jsem si taky vychlastal sám. (Pes nechtěl.) Jediný problém, který nastal, byl v tom, že kdykoliv jsem ze šopy vytáhnul závodní košatinu, okamžitě náš čokl zbaběle zdrhnul do lesa a domů se vracel, až ho k tomu donutil hlad. Běžím dál, hlídám si svojí skvělou devadesátou pozici…a už jsou tu Ondrášovy díry. Tenkrát bylo děsné vedro, avšak moje úplně nová myšlenka se nezrodila z nedostatku svěžího vzduchu. Prostě jsem svým dcerám chtěl ukázat, jak vypadá Lysá zevnitř, poučit je o zdejších geologických zvláštnostech a taky o osudu místního zbojníka Ondráše. Sfárali jsme do ďury a když byla moje expedice v polovině, nastala na vrchu děsná bouře a ukrutná průtrž mračen. To jste měli vidět, jak jsme hbitě spěchali k východu. Málem nás tam spláchlo. Ven jsme vylezli zmazaní, jak havíři po tuplované šichtě, bez baterek a bez svačin. Doma opět proběhlo kárné řízení, už zase jsem byl zločinec a nenapravitelný lump. Nikdo nechtěl pochopit, že jsem v tom nevinně. Copak jsem mohl tušit, že přijde průtrž! No ne? Cválám dál po žluté značce, už jsem na Lukšinci a je tu další vzpomínka. Tenkrát bylo hezky, lehnu do trávy, vytáhnu svačinu a najednou, kde se vzal tu se vzal-pes. Byl to takový srandovní ratlík. Somroval a tak jsem si řekl, že se s ním rozdělím, třeba mi pak splní tři přání. A taky splnil. Jak nedočkavě chňapal po žrádle, rafnul mě do prstu…ne moc, jen tak decentně. V Šantánu jsem se zmínil, jak jsem poskytnul první pomoc zatoulanému zvířeti, jestli snad Punťu někdo nepostrádá. Okamžitě jsem se dostal do spárů členů Horské služby, kteří v lokále popíjeli Radka. Že prý mě musí ošetřit, protože potřebují zásah a hlavně se událost musí řádně sepsat a stvrdit podpisem. V pondělním regionálním tisku jsem pak četl: „V Beskydech byl napaden turista. O víkendu museli zasahovat členové Horské služby k případu, kdy byl starší muž pokousán zdivočelým, potulným psem. Muž byl na místě ošetřen.“ Tak nevím, jestli horskáči berou za ošetření anestetikum, které jsme v bufíku do sebe kopli, ale hlavně, že byly body. Teď už běžím dál po červené do serpentin a tady se mi vybaví další životní zkušenost. Dneska už nevím, ve kterém krkolomném úseku to bylo, ale za to dobře vím, že mě proti vůli moji nehodní kamarádi na vrchu ožrali a já jsem pak při krkolomném seběhu nedopatřením lehce klopýtnul, polámal si pět žeber a vyrobil si mnohočetné zhmožděniny po celém těle. Doma jsem pak několik dní bez hnutí ležel jako Lazar a nechal se obskakovat družinou svých bab. Okno muselo být stále otevřené, aby až skonám, mohla moje duše v klidu odejít do věčných lovišť, též na sepsání poslední závěti došlo. Na horách už nepiju, protože je špatné, když se sportovci opíjejí, stejně jako, když opilci sportují. A už tady máme planinu na Velkých větrech. To jsme se s kamarádem Koněm domluvili, že uskutečníme prvovýstup na Lysou na chůdách. Od nádraží z Ostravice až navrchol to byla strastiplná cesta, ale vyplatila se. Právě tady na Větrech jsme s jasným úmyslem okouzlit nejedno srdce pilných sběraček borůvek uspěli a odměnou nám byly jejich nemalé porce. (Myslím porce borůvek.) Běžím a už jsou přede mnou poslední dvě serpentiny. Boj s tratí je stejně neúprosný, jako boj s věkem. Do mety jsem se domotal jako větry ve střevech, jen k té finální explozi
nedošlo. Nakonec jsem obsadil devětaosmdesátou pozici, což mi vůbec nevadí, protože stejně budu na bedně, ježto jsme v kategorii staříků jen tři. Když jsem se vrátil domů, žádný výslech se nekonal, jen na stole byl přimontovaný masomlýnek a lístek se vzkazem: „Nebudit! Na oběd máš br. kaši a v. řízek. Řízek si pomel!“ Ta paní, co spolu už pětačtyřicet let bydlíme, se mnou po včerejší noci zase nemluví a tak jsem na stole ráno našel další vzkaz: „Stomatologa máš vyřízeného, hned v pondělí si zajdeš ke svému ornitologovi! Uvědom si, že jaro klepe na dveře!“ Úplně na závěr chci říci, že už se na náš večírek na Sepetné těším. Pěkně se vyobléknu, jako pohřební kobyla a taky jako kobyla na vás ze stupňů vítězů budu cenit ty svoje fungl nové zuby. Sportu zdar, Váš Dědek