Jdi na obsah Jdi na menu
 


50.Sáhla na mne smrt

1. 12. 2010

„Babičko, tady jsem ti koupil sadu barevných fixů, abys mi furt nebrala ty moje, které nutně potřebuju na vyhodnocování výsledků Lysacupu.“ Ona si vždycky do všech podrobností nastuduje, řádně barevně zpracuje a do svého notesu zapíše všechno, co v reklamních letáčcích považuje za nezbytné. Pak vyrazí se dvěma igelitkami do terénu, uspokojit svojí nakupovací vášeň. Já jí občas tu její chytrou knihu tajně prověřím, škrtám v ní, nebo taky připisuju. „V akci slepice – rychlá stolice“, nebo „Kup si levnou zeleninu, posereš se za hodinu“. To jsem si jednou na svém kompjůtru vytisknul cedulky s nápisem: „PŘI ZAKOUPENÍ ALESPOŇ TŘÍ KS POTRAVIN V AKCI, DOSTANETE U POKLADNY JEDEN KUS TOALETNÍHO PAPÍRU ZDARMA“. Cedulky jsem pak nepozorovaně rozmístil po příslušných regálech a nenápadně pak pozoroval ten frmol. Samozřejmě, že babka naletěla hned mezi prvními nedočkavci.
Moje barevné fixy, jak jsem již dříve uvedl, jsou určené k práci na vyhodnocení jednotlivých etap našeho běžeckého seriálu. Na osu X vynesu pořadové číslo etapy, na osu Y pak vypočítaný koeficient, který dostanu, když podělím počet účastníků ku umístění, kterého jsem v dané etapě docílil. Vrcholy průsečíků pak spojím a hned mi je jasný vývoj mojí, čím dál bídnější formy. Ještě si do pravého sloupce zapisuju jména borců, kteří mě nejvíce serou, -však vy dobře víte, o které jde! Potom ještě stručně zhodnotím průběh závodu: ,Od korýtka až nad Veličku se přetahuju s takovou šikovnou slečnou, co má pěkný, ne příliš prostorově výrazný zadek, pevný a elegantně zakulacený. Když jsem ji asi tak už po čtvrté předbíhal, tož jsem si po něm tak trošku plácnul a hned se mi běželo mnohem líp. Ale jen po Lukšinec. Tam mě předběhnul jakýsi drzý, asi tak patnáctiletý mládežník. Kde je mravní výchova mladých? Vždyť nás doma učili, že starým lidem se má dávat přednost a má se jim pomáhat. Na planině Velkých větrů jsem pak dostal školení od asi tak padesátiletého kmeta, i řekl jsem si DOST! Musíš Dědku přece taky ty někoho předběhnout, a tak jsem se donutil k rychlejšímu pohybu a v poslední serpentině zahájil rozhodující útok na borce, který už taky mlel z posledního. V momentě, kdy jsem ho s vypětím všech sil míjel, promluvily ke mně výsledky jeho metabolismu. Nejdříve šleha jak z kanónu, pak rychna, jako když po týdnu rozpáráš zdechlou nutrii. Před očima se mi zatmělo, šel jsem do kolen a měl pocit, že sáhla na mne smrt. Zbývajících sto metrů jsem se už nějak dopotácel a při tom přišel na fungl novou myšlenku, kterou musím co nejdříve zrealizovat.
Hned v pondělí ráno jsem zašel na Pohřební službu. Očekával jsem, že budu jednat se starším mužem, který už svou vizáží tento úřad reprezentuje. Ulízané vlasy, hubený, hlubokými vráskami rozrytý ksicht, odstávající uši a frňák jako hák od polského vagonu. Nebylo tomu tak. Na sekretariátu ústavu pro nebožtíky mě přivítala slečna s hlubokým dekoltem, ve kterém vystavovala dvě vypasené kozy. Říkám jí: „Madam. Jakožto důchodce jsem příčinou neštěstí našeho státu a ideologickým nepřítelem veškerého pracujícího lidu. V kuloárech se proslýchá, že bude obecní úřad vyplácet odměnu tisíc kaček tomu, kdo napomůže k likvidaci každého jednoho penzisty.“ Dáma na mě čuměla, jako eskymák na ruskou zmrzlinu a řekla. „Opravdu? O tom nevím.“ Pokračuju: „Ano, je to tak, a proto taky přicházím. Zajímají mě akční slevy za včas smluvený termín funusu, na kolik přijde ten nejlevnější obřad, do jakého penálu mě uložíte a v jaké urně budu chrastit.“ Stále na mě nevěřícně civěla a zmohla se na protest: „Pane, to musíte nechat na pozůstalých, oni to budou muset s námi vyřídit.“ Byl jsem neodbytný a nedal jsem se: „Madam, pozůstalí se na mě tak akorát vyprdnou, já chci mít jistotu. A jakou hudbu mi doporučíte? Líbilo by se mi to, jak zpívá Jarek…,jake to bude fajne a pěkne, až to se mnu definitivně sekne,´ nebo z Prodané ,…proč bychom se netěšili, když nám‘…Teď mi skočila do řeči: „A pane, co takhle árii Kecala byste nechtěl!?“ Teď mě potvora prokoukla. Nadechla se, při čemž se ty její kozy rozpohybovaly, jakoby na mě chtěly vyskočit a vyprovodit mě z její kanceláře. „Pane! Zajděte si na čerstvé povětří nadýchat se zdravého vzduchu, ať přijdete na lepší myšlenky, nebo se zajděte proběhnout, to vám jistě prospěje.“ Řekl jsem už jenom „ sbohem“ a raději vypadnul.
No tak dobře. Když mě ta funebračka posílá jít se proběhnout někam na čerstvý luft, tak já ještě na tu příští etapu přijdu a pak se uvidí.
Jo, málem bych zapomněl. Že prý taky dostanu ten trikot lídra kategorie starých pánů, tož doufám, že jeho černá barva se stříbrným nebo zlatým popisem bude pro mě ta nejlepší kombinace.
Stálé zdraví přeje Dědek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

xxx

(Irena Procházková, 24. 5. 2011 17:02)

Ahoj, opět po necelém roce se uvidíme při závodě na Lysou horu, kde bude jako začátečnice i juniorka Míša Procházková. Obě nás poznáš podle kštice. Kdysi za mladých studentských let jsem měla přezdívku Endžíla.
Sportem k trvalé invaliditě a k radosti z pohybu. Zdraví Irena Procházková
pro vysvětlení běžecká kamarádka z Janina (Matalová) působení v minulosti v Praze

PF 2011

(Ruda Mohelnik, 10. 1. 2011 13:44)

Jardo Čau,
hodně zdravých kilometrů Ti přeju a ten žlutý trikot lidra staříků nepouštěj a ať ti vydrží zdraví po celý rok 2011 Ruda M

jen tak

(Lucka , 7. 1. 2011 8:28)

Zdravím,

moc pěkná povídka, člověk se vždycky nad vašima povídkama z plna hrdla zasměje.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA