52.PROČ JSEM VYNECHAL ČTRNÁCTOU ETAPU LYSACUPU aneb kdo byl Franta Ohera
Nezasvěceným bych měl stručně vysvětlit, co je to vlastně ten „ Lysacup“. Když se v roce 2001 rozhodlo pár jedinců, že si jen tak z hecu zkvalitní zimní přípravu na cyklistickou sezonu tím, že si o víkendu vyběhnou na Lysou horu, nemohli tušit, že o pár let později přinesou na oltář sportu fenomenální seriál běžeckého závodu. V roce 2003 se oficielního prvního ročníku zúčastnilo pětadvacet borců. Starty jednotlivých etap (letos je jich od listopadu do konce února šestnáct) jsou z různých dosažitelných míst kořenů Lysé hory jako Ostravice, Malenovice, Šance, Visaláje, Krásná a cíl samozřejmě na vrcholu perly Beskyd. Letošnímu, už devátému ročníku chybí do finále ještě dvě etapy, ale už teď vím, že se bude celková účast pohybovat kolem pětiset borců a počet běžců v jednotlivých dílech seriálu od 130 po 230 účastníků. Každý start provází bouřlivá, avšak přátelská atmosféra a ze zkušenosti mohu potvrdit, že čím horší je terén, (ledovka či sněhu po řiť) a hnusnější počasí, (mráz, vítr, deště a kdo ví, co ještě,) tím přitažlivější závod bývá a o to více fajňáckých zážitků si každý z nás odnese. Já, ctihodný šestašedesátiletý kmet, už Lysacup běhám čtvrtým rokem a mám za sebou více než šedesát etap. Tu minulou, mojí nejoblíbenější -z Visalájí, tu jsem musel vynechat.
Právě 12.2. by se Franta Ohera dožil osmdesáti devíti let, kdyby se s námi před třinácti lety nerozloučil navždycky. Byl to bezvadný chlap. Na běžeckých závodech pokaždé jeho bílá hlava vyčouhávala nad všechny, protože měřil skoro dva metry, byl to štíhlý, vzpřímený, opálený, elegantní pán, kterému nikdy nechyběl smysl pro humor. S běháním začal až po padesátce. Tenkrát ho pro špatné zdraví vyhnali z dolu a předčasně mu udělili důchod. Jenže by to nebyl Franta, kdyby se nerozhodnul vydláždit si svojí cestu zpět ku zdraví tím nejlepším způsobem-běháním. Tvrdil, že z počátku nedokázal v kuse uběhnout ani sto metrů. Nejdříve jen chodil, pak si přidával do batohu zátěž a když uběhnul prvních pár set metrů, byl za vodou. Ve svých padesáti šesti letech začal běhat závodně. Uvedu jen několik jeho výsledků: Jen stokilometrových závodů odběhal třicet, z nichž ten nejrychlejší za 9:18 a ještě rok před smrtí si lajznul v sedmdesáti třech letech zaběhnout stovku. Z bezpočtu padesátek dal tu nejlepší za 3:50 hod.a pozor!, v závodě veteránů nad 65 let zvítězil na MS výkonem 174km za 24 hodin. Kolik dal maratonů, nevím, ale vím, že si na trati mnohdy neodpustil pro zklidnění cigárko a na obrátce v Seni (MMM Košice), se nechal místními počastovat domácí pálenkou, čímž si od domorodých vysloužil obrovské sympatie. Tož takový byl můj velký kamarád Franta Ohera.
12. 2. jsem špatně spal. Celou noc jsem mezi spánkem a bděním kopal do peřin, čuměl z okna, jak tam valí sníh a hnusně fouká mrazivý vítr. Pořád jsem ještě nevěděl, jestli jít na Lysacup, nebo zůstat doma a věnovat se erotice, nebo se pokusit o Maratón Františka Ohery. Nakonec jsem od babky vysomroval apanáž a odjel do Třebovic, abych uctil památku svého o třiadvacet let staršího kámoše z běžeckých štrek.
Na startovní lajně se nás sešlo na třiaosmdesát běžců, z nichž se pro celý maratón rozhodlo dvaatřicet vytrvalců. Bylo mrazivo a větrno, srážky už žádné, trať asfaltová, sem tam štěrk, rovina. První polovina maratonu bývá pohodová. Občas je i s kým trochu pokecat. Lepší je, (aspoň pro mě,) tempo držet na uzdě, pravidelně po troškách popíjet jonťáky a nenechat se rozptylovat ani mladými děvčaty. Kruté chvíle nastávají vždycky až po třicátém kilometru, kdy už čtvrtmaratonci a půlmaratonci opustí trať a v roztaženém poli nezbývá, než bojovat sám se sebou. To jsem se přistihnul, jak si nadávám do všelijakých sudokopytníků a rozjímám nad tím, jestli by fakt nebylo lepší se v teple domova věnovat erotice. Tam se po pěti až deseti minutovém domácím násilí dostaví okamžitá úleva a někdy také slova uznání. Navíc mám pak po celý zbytek dne absolutní klid…a to já rád. Nedá se Dědku nic dělat, jedině utrpení je cesta k úspěchu, tak koukej makat!
Tak Frantíku, myslel jsem na tebe a nakonec ten tvůj maratón nějak přežil. Já občas podráždím múzu a tohle jsem napsal pro tebe. Víš, tady dole je teď krize. Uhlí je drahé, deputát nám sebrali, tak mi svítá naděje, že mi pod tím mým pekelnickým kotlem vyhasne a třeba mě nakonec pošlou taky nahoru. A jestli se tam náhodou sejdeme, připrav mi nějaké starší maratonky a zajdeme se spolu proběhnout.
Čau Dědek