54.Dopis spolužákům
DOPIS pro moje spolužáky:
Vážená paní profesorko, vážený pane profesore, drazí moji spolužáci.
Čas, ten hajzl jeden utíká, jako mlíko na sporáku a než se nadáš, rázem je ze študáka dědek a ze študačky babka. Všechny, jak jste sem na sraz po osmačtyřiceti letech přišli vás vidím: Hoši mají lehce prošedivělé vlasy, mírně vzedmuté pupíky svědčící o blahobytu, kterého si užívají. Děvčata mají poněkud prostorově výraznější zadky –a to se na babky přece sluší a patří….a právě po těchto vás milé dámy přátelsky poplácávám. Věřím, že jste se sešli všichni, protože my, mládež Gottwaldova, která vyrostla na chlebu s margarínem, povidlama a žluté limonádě, mládež, která přežila Eurosojúz bez banánů a pochoutek od Mekáče, jsme generace s pevnými kořeny a svojí penze si vzdor Kalouskovi budeme ještě jaxepatří užívat.
Já jsem na zasloužený odpočinek odešel před osmi lety a tomu nahoře musím poděkovat, že nade mnou držel ochrannou ruku a stále se mohu těšit dobrému zdraví. Práce báňského technika se mi moc líbila, asi bych se dnes nerozhodl jinak, ale abych pravdu řekl,- na penzi je mnohem lépe. Pravda, že dvě směny za měsíc odpracuji v nedaleké bonbonárně, ale to jen tak cvičně. Teď si už ze života vyzobávám jen to fajnové, co mě baví. Trochu cestuju. Kdysi jsem žil a pracoval na Sahaře a poznal život těch nejbídnějších lidí na planetě. Taky jsem pobíhal po Mexiku, vylezl na nejvyšší vulkán severní polokoule (Pico de Orizaba 5700m), na Zókalu tančil s Indiánkami, lezl po pyramidách, v horách Ťan Šanu v jurtách přebýval s pastevci a popíjel s nimi kumis a jedl kobylí sýr. Taky jsem okusil jak voní tundra na Východní Sibiři, jak chutnají ryby ulovené v Bajkalu. V horách Chabat Dabanu jsem v buddhistické svatyni rozjímal s čingisem…, ale pak jsme se stejně ožrali. Evropu jsem procestoval od Skandinávie až po Mallorku a od Skotska, až po Kavkaz i s Elbrusem. Jsem hrozně zvědavý a než vytáhnu brka, chci toho ještě hodně poznat.
Baví mě sportovat- myslím aktivně. Za letošní pololetí už mám na svém kontě na 38 závodů, většinou běžeckých, mimo jiné dva maratony, tři triatlony atp. Baví mě běžkovat, jezdit na horském bajku, sjíždět řeky, bruslit, blbnout na motorce a furt si s někým měřit síly. Nebaví mě prohrávat, nebaví mě velkopanské a snobské sporty, jako je golf, tenis a podobně.
Co se týče kultury, tak to mě taky baví. Ostravské divadlo dává nejlepší opery v republice,(to je známá věc) a my nevynecháme jedinou, letos už jich bylo šest. Céry a fňučky vedu k muzicírování a dvakrát do roka hrajeme na přehlídce „Hraje celá rodina“. Jednou za pětiletku naženu svojí drahou do tanečních, jednak si oprášit znalosti, ale taky to beru jako boj proti obezitě a nebezpečnému „bodymass indexu“, ježto ve dnech naší staroby se na zdraví musí myslet především. Občas taky podráždím svojí múzu a sepíšu nějaký ten příběh ze života. Pokud se snad někdo z vás sem tam na moje stránky podívá, musím vás ubezpečit, že všechno co napíšu je pravda, akorát jsem si vymyslel to, že jsem se při skoku na Bangee jump posral – to né! Každému zážitku je třeba jít trochu naproti a dát mu příležitost, aby se rozvinul. Když budu sedět doma ve fotelu a nepůjdu demonstrovat jako řadový bezdomovec, nebo nezajdu si objednat vlastní funus i s výběrem futrálu a hudby, nenechám se zatknout jako padělatel bankovek, nezpůsobím zmatky v oblíbených obchodních řetězcích, nepřijmu pohlednou blondýnu od svého podřízeného jako úplatek, tož to bych jsem ten život pěkně prosral.
Ještě mě baví chalupničit, šťourat se na svých latifundiích a pro radost svým vnučkám vymýšlet rozmanité ptákoviny. Nakonec jsem si nechal to, co mě baví úplně nejvíce. Asi všichni víte, že jsem majitelem tzv. čistého chovu sedmi bab. Moje vlastní choť, dvě céry a čtyři fňučky. Je mi ctí žít ve smečce bab a hrát roli diskriminovaného muže, protože vím, že jedině utrpení je cesta k moudrosti a úspěchu.
Z toho, co jsem vám tady vyoslil si udělejte obraz jaký chcete, něco málo je doloženo přiloženou fotodokumentací, abyste věděli, že nekecám.
Na úplný závěr vám posílám srdečné pozdravy od mojí milované ženy Jany, kterou důvěrně nazývám ,Babkou velitelkou‘, ze školy ji všichni dobře znáte. (Když mě chce naštvat, tak vždycky říká, že si mě vzala jen proto, že mě žádná holka z naší třídy nechtěla a z toho důvodu jí mě přišlo líto, abych prý nakonec nezůstal na ocet.) Přejeme vám krásný večírek a až se vrátím do ČR, zavolám Vlastě a ona mi na vás všecko napráská.
Srdečně vás všechny zdraví Dědek a Babka velitelka
Dědkovi
(Koudy, 26. 6. 2011 21:52)