Jdi na obsah Jdi na menu
 


58. Evakuační zavazadlo

28. 11. 2011

EVAKUAČNÍ  ZAVAZADLO

 

Pro případ živelné pohromy, nebezpečí teroristického útoku, okamžitého vykázání z futer našeho domu a tak podobně, mám v komoře pro zicher připravené svoje evakuační zavazadlo. Obsahem tohoto šedesátilitrového batohu jsou nezbytné věci pro přežití v polních podmínkách, jako: Spacák, čtyři instantní polévky, nůž, zapalovač, teplákovka, základní hygienické potřeby, kopie dokladů  pětistovka a malá plaskulka slivovice.

„Dědku, ve čtvrtek a v pátek mají děti ze školy a školky volno, máme hlídání, připrav pro děti program“.Zavelela babka.  „Jaký program? V ZOO i v Dinoparku jsme byli před nedávnem, venku není přes smogové lázně vidět přes ulici a jak víme, zdraví je hodnota jen velmi nejistá.“Bráním svoje pohodlí.

Ve čtvrtek ráno narukovaly všechny čtyři vnučky.Dva, pět, deset a třináct roků. Hrrrr, prásk….a už se ty dvě starší vřítily do mého pokoje, ani si nestačily sundat batohy a už se bily o počítač. Otáčivá židle na kolečkách se stala útočnou zbraní v bitvě, kterou, jak jinak, vyhrála starší. Ty dvě menší si stačily sundat batůžky i bundy, ale po chvíli kravál: „Babííí, já nechci Teleblbís, já chci Pejska a kočičku!“ Tentokrát u DVD dostala přednost nejmladší….  „..a ty dědku se taky zapoj do dětských her a užij si radostného skotačení!“ nařizuje babka velitelka.  „Ano dědo, postav nám bunkr!“ A tak dědek v obýváku postaví z židlí, křesel a dek pořádný bunkr a těší se, až do něho mládež zaleze a bude aspoň chvíli klid. Ale kdepak. „Dědo, to není bunkr, to je stáj: Budeš nám dělat koníčka!“ A tak dědek klesá na čtyři, nechá se vyhřebelcovat, nakrmit a pak musí za odměnu na svém starém hřbetu vozit neúnavné děti a u toho vykřikovat ,IHAHÁ, IHAHÁ!‘. Po půlhodině dostihů prchám do kuchyně a dobrovolně se nabízím k práci. Škrábání brambor a zeleniny je pro mne osvobozující činnost. Mezitím se do ložnice stěhují  deky, peřiny, přehozy, polštáře a všichni plyšoví medvídci, pejskové, kočičky, koníčci se z proutěných košů přenášejí do postelí, aby si odpočinuli a připravili se na další radovánky. „Dědo, ještě nám musíš nakreslit zvířátka, my si je budeme vybarvovat vodovými barvami, abychom měli dárek pro maminku.“ A dědek kreslí a pokreslí nejméně třicet papírů, ale to už se ze zásuvek vytahují společenské hry. Stůl plný výkresů. „V ložnici chrápe třicet plyšáků, v obýváku je bunkr a už po páté běží Teletabís, pokoj s počítačem je uzamčen a pořízen nápisem „NEUŠIT!“. Kde chcete hrát karty, dámu, člověče?“ „ No v předsíni dědo, v předsíni je ještě místo!“ Už jsem toho měl tak akorát po ďurku, když se z úst babky velitelky ozvalo osvobozující: „Holky, jdeme nakupovat! Igelitky do ruky a odchod směr obchod!“ „Anóó, hurááá, jde se nakupováát!!“ zajásaly ratolesti. Procházky po supermarketech a nechat se podvádět reklamou, to babička miluje. Já ne. Ale právě teď jsem jí za tuhle kulturní vložku vděčný. Doma sám…klídek…kafíčko..pouštím si Malou noční… balzám na duši. Tu se po hodině rozjímání rozletí dveře a do předsíně napochoduje průvod, jak na prvního máje za totáče. Nad hlavami nafouknuté barevné balonky, v rukou nanuky. „Ano, správně! Ještě na stropu je nějaké to místo, tam se mohou balonky uskladnit! A nanuk před obědem, to je ten nejlepší předkrm!“ Jásám radostně.

Je oběd: Polévkové nudle měla ve vlasech a za ušima jen ta nejmenší. Ostatní se shodly na tom, že polévka není zdraví prospěšná, zbytečně zatěžuje zažívání a tudíž se bez ní obejdou. „Já chcu ryžu místo brambor a stehýnko. A já chci jenom kůžičku z kuřátka a kompot. A mě dej babičko jenom stehno bez přílohy a omastku, já držím dietu“. Balkon máme prostorný, vejde se tam i stůl a židle. V létě tam s babkou občas hrajeme skrable. Dnes už bylo na baloně sice chladno, ale za to klid. Oběd mi tam chutnal. Ještě jsem dojel zbytky a tím čas žíru skončil, nadešel čas odpoledního odpočinku. Moje žena vždycky, když po obědě uspává tu nejmenší, používá stejný scénář. Nejdříve vypráví pohádku, potom zpívá, pak zpívá falešně, motá slova…usíná jako první. Zatím se v obýváku odehrává další seriál událostí. Slečny vyskladní svršky ze skříní, šátky a šperky z šuplíků a šminky z koupelny. Nastává zábava s titulem „Módní přehlídka“. Doprovodná hudba z reproduktorů budí babičku. „Kolik je hodin,…už půl čtvrté, to je nejvyšší čas uklidit a vykoupat děti, ať je v pět v pořádku předáme rodičům“. (Vzpomněl jsem si, jak jsem před pár lety cestoval po Mexiku. Na všech náměstích tam probíhaly trhy. Přesně v osm večer se trhoviště vyklidilo a po prodejcích zůstal nepředstavitelný bordel. V deset hodin bylo náměstí dokonale vyčištěno a zavládl zde příjemný večerní klid. Ale proč mi právě teď tato vzpomínka padla na mysl…?) Večer v pět se loučíme s dětičkami a říkáme: „Budeme se těšit, zítra ráno, pá pá.“

 

Je pátek půl šesté ráno. Temnou ulicí kráčí starý muž. Na svém hřbetu nese evakuační zavazadlo. Odchází do hor, někam nad hranici inverze, aby si vyčistil mozek.

                                                                                                         20.11.2011 Dědek

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Chyťteho

(Motl, 29. 11. 2011 17:09)

Po posledním nájezdu mé nejdivočejší vnučky inspirován tímto článkem balím evakuační zavazadlo.Jenže na horách je zima a v hospodě kravál.Nenašlo by se někde třeba místo hlídače v kravíně?tz6mv

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA