61.ÚNOROVÉ UDÁLOSTI
Honem s tím na papír!!! Moje zapomínací nemoc vždy poněkud ustoupí až na horách, kde se mi okysličená krev nahrne do hlavy, pak teprve začínám pozvolna myslet a dám tak šanci vyniknout svému tvůrčímu potenciálu. Chtěl jsem popsat „Královskou-13.etapu“, jak jsme si mnozí hrábli na dno svých sil, dvakrát běželi na Lysou v mraze (na „Velkých větrech“ údajně až -50st.C), pak si léčili svoje omrzlé uši a frňáky rudé jak spartakiádní trencle. Nenapsal jsem nic, protože jsem se domů vrátil utahaný jak pivovarnická kobyla a vzpomínat druhý den na to, co bylo včera, to už je pozdě.
Když jsem se v dnešní, čtrnácté etapě vyplahočil na tu naší perlu Beskyd a zkontroloval všechna horstva, která vyčuhovala z pod inverzní poklice, s uspokojením jsem zjistil, že vše je na správných místech. Jen pára z chladících věží Dětmarovické elektrárny prodírající se vrstvou smogu dala tušit, kde je moje zimní nora, protože ta letní je tady kousek pod kopcem. Je hezky, mám čas, a tak jsem na chvilku zašel do Kameňáku.
„Prví runda na Tobiáše! Hurá!“, vykřikují synci z týmu Vodní záchranné služby. Po chvíli: „Ať žije Tobi! Ještě jednou po zelené!“ Říkám si, jaký Tobiáš, žádného takového neznám, na startovní listině není, to bych o něm jako vrchní startmaršál měl vědět?! Když zvolali potřetí „Tobíkovi na zdraví, ještě po zelené a pivínko navrch!“, to už jsem neodolal a záchranářů se zeptal, o kterého Tobiho vlastně kráčí. „No přece slavíme narození Tobíka od našeho Bobíka.“ Hlásili chlapci. No to mě starého vola mohlo napadnout. Vždyť vím, že Robert a Katka očekávají právě v únoru slavnou událost. Takže z Boba máme skokana roku hned dvakrát!
Dolů z Lysé jsem šel sám, bylo hezky, nespěchal jsem a cestou rozjímal. Rozjímal o tom jaké to bylo, když jsem rodil já- teda vlastně MY: Když jsem před čtyřiceti lety odjel pracovat na půl roku na Saharu, byla moje žena v šestém měsíci. (Byl jsem v klidu, protože jsem ji svěřil do péče mojí matky, která byla doktorkou přes babský přístroj a v porodnictví se tudíž vyznala.) Po třech měsících mého pobytu pod žhavým nebem přijel na velbloudovi pošťák. Předal mi týden starý telegram, na kterém bylo psáno: „Dsra Katarina 3,70kg 51cm 7 april sekno OK STOP“ (Jinými slovy-Dcera Kateřina, 3,7kg, 51cm, 7.4., všechno v pořádku). Jasně, že jsme byli připraveni na bujaré veselí. Každý přinesl ze zásob, co ještě měl. Ohnivou vodu, zavařené párky a klobásy, nadělal se bramborový salát, oslavy začaly. Domorodí pracanti zprvu jen pozorovali, kdy nám po konzumaci zakázaných vepřových delikates začnou růst rohy a co s námi provede rovněž zakázaný alkohol. Samozřejmě se do akce oslav též zapojili, ale po svém. Žádná konzumace „Chro-chro“ párečků, žádný alkohol. Tabák, který žvýkali uměl nabudit veselou náladu a po aromatickém čaji tančili jako Hudy na závěrečné akci Lysacupu u Freuda, možná ještě zběsileji. Stejně veselé bylo konverzační téma. Kolik prý mám ve svých sedmadvaceti letech dětí? Říkám jim, že první. No to byla sranda. Skákali metr do výšky, plácali se do stehen, vykřikovali jak smyslů zbaveni. Ve dvaceti sedmi letech je třeba mít na kontě aspoň sedm kousků. A co se to vlastně narodilo, kluk? Když jsem řekl že holka, ptali se co to vlastně slavíme. Holky se nepočítají! Abych aspoň v něčem byl úspěšný, říkám jim, že dítě má 51cm a váží 3,70kg a to zabralo, protože jsem věděl, že u nich je 2,5 kila tak akorát. Óóó, prý musím mít bon madmazel a ukazovali rukama jako rybář, když uloví větší štiku. Vysvětlil jsem jim, že tomu tak není, že moa madmazel není tak bon jak si oni myslí a rukama ukázal jsem míru poloviční, řekl bych tak středně velkého sledě. Taky jsem se pochválil, že váží pouhých padesát kilo a to jsem neměl dělat. Prý si mám pořídit ještě jednu ženu, takovou prostorově výraznější, pro potěšení.
Když jsme se na druhý den sešli na place, byli tmaví hoši celkem fit. Zato bílí pánové změnili barvu do zelena, podivně se motali, někteří dokonce i trošku zvraceli. A to měli určitě z toho „chro-chro“ a opovrženíhodného alkoholu. Krásné oslavy to byly.
Takže Tobáši, máš zaděláno na bezvadný život, protože máš skvělého a zodpovědného taťku a mamku. Já to dobře vím, protože je znám. Nezbývá, než ti popřát dlouhou cestu životem, hodně tolik potřebného štěstí a zrovna tolik nezbytného zdraví. O ostatní se zajisté postarají tvoji rodiče BobiKatka.
A to ti přeji já, Dědek Beskydský a všichni sportovci z Lysacupu.
Tož taková to dnes byla zajímavá 14.etapa. Beskydy12.2.2012