Jdi na obsah Jdi na menu
 


65.NĚCO MÁLO Z CEST

To, o čem chci napsat, není žádná divoká poezie, ale obyčejný příběh jednoho pozdního odpoledne.

Po pěti dnech jsem slezl z hor do malé vesnice o padesáti číslech, jejíž jméno už si ani nepamatuji. Domlácený jak cigánské hračky, zaprášený, hladový a hlavně s jazykem od žízně přilepeným na patro jako suchý zip, jsem zapadnul do jediného místního šenku. Ještě jsem za sebou nestačil zavřít plechová vrata a bylo mi jasné, že v tomto lokále snadno narazím na nepochopení. Žízeň však byla mocnější a tak jsem vstoupil. Objekt vypadal spíše jako stará garáž bez oken. Hustý dým se snažila odvětrat vrtule, která se pod stropem jen líně otáčela a  nepravidelně poskakovala, jakoby chtěla říct „vy-v-vypa-dni do do dokud j- je č- čas!“ Místnost osvětlovala jedna mizerná žárovka namontovaná přímo na dráty stodesetivoltové sítě. Vybavení salónu tvořilo pět plechových stolů, dvacet plechových židlí, otlučený plechový kýbl s vodou, který stál před plechovými dveřmi s nápisem ,BAŇOS‘(WC). Ten sloužil pro zalití výsledků metabolizmu. Všech osm štamgastů vypadalo tak nějak stejně. Černý knír pod nosem jako pěst, ksichty pomačkané jak noviny na podpalku, všichni naštvaně čuměli do láhve od piva. Za plechovým barovým pultem stála prdelatá indiánka s plechovými náušnicemi. Chtěl jsem vypadat tvrdě jak rohlík určený na strouhanku a tak jsem směle vstoupil a silným hlasem pozdravil: „Buenos días“. Odpovědi se mi nedostalo. Baba za pultem mi naznačila, že jsou pouze místní kantýna, že prý si není jistá, zda mi lokál bude vyhovovat. Mávnul jsem rukou a první pivo hned u pultu vypil na ex, druhé si odnesl k prázdnému stolu hned vedle BAŇOS a posadil se zády k nevlídným zákazníkům. Nebýt skřípající vrtule, vládlo by zde absolutní a hodně zneklidňující ticho. Ze starých filmů a knih totiž dobře vím, jaké oblibě se může těšit bílý cizinec v pajzlu, kde se právo a spravedlnost prosazuje se zbraní v ruce. (Naštěstí nikomu z domorodých žádná hlaveň z nohavice nevyčuhovala.) Když jsem byl obsloužen třetí třídecovkou piva, ozvalo se za mým zátylkem, hanlivé ,gringo‘. Jo! Byl to chlap, co hulil  ten nejtlustší doutník a kolem sebe nadělal nejvíce smradu. Vstal jsem, otočil se k muži čelem a řekl nekompromisně:  „Amigo, yo no soy gringo, yo soy Checo“. (Gringo je výraz původně pro amerického vojáka, jako,green go‘=zelený běž, táhni!).  To, že nejsem gringo ze severu Ameriky, ale Čech z Evropy zabralo a ihned jsem byl přizván ke stolu. Zavedl jsem řeč na fotbal, to zabere vždycky. Ještě jsem se zeptal, za koho se drží tryzna, proč jsou všichni jak zařezaní. Právě muž s doutníkem mi vysvětlil, že  zrovna dnes došlo k ekologické katastrofě. Vyschl pramen Tequily a z destilátů zbyla už jen destilovaná voda. Otevřel jsem svůj zaprášený batoh a vytáhl z něj dobrou polovinu láhve s nápisem ,Tequila Arriba Gold‘ a nechal kolovat. Když jsem po hodině opouštěl lokál, byli jsme všichni kámoši a dokonce indiánka za pultem se mi už nezdála ani tak moc řiťatá.

 

Když už jsem ve vyprávění z cest, dovolím si přidat krátké nahlédnutí do krajiny na úplně opačném konci planety. Burjatskou republiku najdeme na jihovýchodní Sibiři. Je pětkrát větší než Česká republika, avšak obyvatel tu žije pouze jeden milion. Cílem naší cesty bylo poznat kulturu národa, Bajkal, hory Chabat Daban, ale především divoké hory Sajany, které tvoří více než tisíc km dlouhou hranici s Mongolskem.

Tam, kde je poslední vesnice končí i cesta a zůstáváme odkázáni pouze na svoje nohy a majetek, který si neseme v batohu. Je před námi šestidenní putování neznámou krajinou. Po pěti kilometrech přicházíme do buddhistické svatyně, kde provede místní čingis magický obřad s požehnáním šťastné cesty. Putování rovinatou tajgou nebylo nijak zvlášť náročné. To, jakou příjemnou vůni dává bujná příroda, vám neposkytne žádná parfumerie na světě. Mezi běloskvoucími břízami, huňatými modříny, polštáři vřesů občas proběhne stádo divokých koní, jen tak, na dokreslení tohoto úžasného živého organizmu. Krajina se začala zvedat a s přibývající nadmořskou výškou ubývat vysoké vegetace. Před námi se rozestřela divoká krajina s rozeklanými a nádherně vybarvenými štíty hor. Nejdříve však musíme deset hodin jít kvetoucí loukou, přebrodit několik divokých říček, abychom stanuli před zdánlivě neproniknutelnou bariérou horského masivu. Nevím, jestli to zařídil Čingis, ale počasí je naprosto ideální, slunce plná obloha. Je před námi ještě den putování a nejtěžší úsek trasy, skalnaté sedlo Šumak. Zdolání sedla kamenitým terénem s evakuačním zavazadlem na hřbetu byl poměrně náročný, ale zato scenérie krajiny se mění ještě k lepšímu. Procházíme v těsné blízkosti šedesátimetrového vodopádu spadajícího do sevřeného skalnatého kaňonu, míjíme několik horských jezer, pak ještě několik hodin lesem a na večer jsme u cíle cesty na soutoku řek. Tady vyhledáme opuštěný srub, zatopíme v kamnech a dáváme odpočinout znavenému tělu a hlavně nateklým kotníkům a kolenům. Teprve na druhý den získáváme cenné informace od několika málo lidí, kteří sem doputovali z opačné strany ale taky po svých, protože do těchto končin žádná jiná možnost dopravy neexistuje. (Vlastně existuje. Pro pracháče helikoptérou.)

V první řadě se naložíme na deset minut do teplé radonové vody, kde se nedoporučuje být déle než deset minut a rovněž se nedoporučuje být ponořen hlouběji než po srdce. Zvláštní je, že vypaseným pijavicím, kterých jsou v radioaktivní vodě stovky jde lázeň ku prospěchu. Pár desítek metrů odsud, na prostoru stokrát sto metrů vyvěrá z hlubin více než stovka teplých pramenů. Každý z nich i když vyvěrají v těsné blízkosti má jiné složení a jiné léčivé účinky. Dokonce u jednoho pramene, který se ihned po vyústění rozdělí do dvou směrů, bylo zjištěno, že voda po rozdělení má odlišné složení a vlastnosti. Jednotlivá zřídla jsou označena popiskou, jaké léčebné účinky poskytuje. Léčí srdce, plíce zrak,žluč … Je jasné, že největší zájem u mužů byl o pramen s nápisem „Na potenci“taktéž „Ledviny“a „Játra“. Dále se pak jednotlivé toky stečou do bahnitého jezírka. Bylo nám doporučeno namazat se tímto bahnem , nechat uschnout na slunci a tuto proceduru několikrát opakovat. A hlavně poté vyvarovat se alkoholu, sexu a být v teple…. a ono to fakt zafungovalo.

Druhý den ráno jsme se cítili jak znovuzrozeni. Žádné otoky, bolesti v zádech, únava z těla se vytratila. Při pohledu z okna příjemně vytopeného srubu zjišťujeme, že přes noc napadlo třicet centimetrů sněhu. Čeká nás třídenní přechod horského masívu.

                                                                                                                         Dědek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA