69.Zářijová smršť
Když jsem si na začátku roku zadal, že každý měsíc napíšu jeden příběh o tom, co přinesl čas, netušil jsem, do jaké šlamastiky se dostanu. Kterou příhodu vyberu, když zajímavých událostí v průběhu září bylo tolik:
- Účast na Bonatrans triatlonu
- Slavné zářijové dny-týdenní turisticko společenská akce v Beskydech
- Vyjížďka na historických kolech ve Frýdlantu
- Účast na atletickém sedmiboji „Wygoda open“
- Účast na Auto-moto vetránské akci v Orlové
- Účast na Ostravském maratonu
- Účast na duatlonu Soláňoš v seriálu Beskyterra
- Svatba mojí dcery
A teď, babo raď! Jenže moje babka Velitelka mi neporadí, protože má plnou hlavu starostí o kontrolu a likvidaci obsahu regálů v obchodních řetězcích, sledování dokonalých, úžasných a zajímavých telebedýnkových seriálů a ještě musí stihnout uhrát několik partiček karbanu na počítači. A tak, (když se mi ta dcera provdala,) sáhnu ve svém rozjímání do vzdálené minulosti.
Už nevím, jak se jmenoval, ale říkal jsem mu Králíku a neměl jsem ho rád. Na hlavě nosil účes typu „tuřín“, podobný tomu, jaký má Bart Simpson a na něm posazenou policajtskou čepici. Lezl za mojí dcerou, která k němu sice měla jisté sympatie, ty však vycházely z mladické nerozvážnosti, protože jí tehdy bylo něco málo přes dvacet. Nejvíce mě mohlo naštvat, když dorazil na návštěvu, odložil služební pokrývku hlavy, přičemž se mu porost napružil jako dikobrazí bodliny, vyndal svůj notýsek a začal se vychloubat statistikou udělených pokut neukázněným řidičům. Jednoho večera před noční směnou přišel, dostal večeři, kafíčko se zákuskem, svačinu do práce a od dcery políbení na dobrou noc. Říkám mu: „Prrr, halt! Od příště si, Králíku,budeš nosit svačinky od maminky, já na tebe žádné sociální příspěvky nedostávám“. Druhý den přišel, svačinu od maminky položil na stůl a zatvářil se, jakoby chtěl říct ,Já na to mám‘. Pak odešel s dcerou do obýváku, kde si oddaně hleděli do očí. A právě to byl okamžik, na který jsem čekal. Hbitě jsem vyměnil dvě klobásy za mrkev a s předstíraným zájmem pak zavedl hovor na otázku finančních napomenutí pro neukázněné řidiče. Již druhý den mi dcera s rozpačitým výrazem ve tváři sdělovala, jakou ostudu si její drahouš useknul, když v práci otevřel mikrovlnku, aby si ohřál klobásky a místo nich z pytlíku vytáhnul dvě mrkve…a to všichni vědí, jak se mu přezdívá! Tři týdny se neukázal! Jenže to jsem nevěděl, že se tajně scházejí na naší chatě. To mi neměl dělat. To mě teda dost rozlítilo a tak jsem ušil další pomstu. „Tak na chatě se scházíte?! A co tak občas přiložit ruku k dílu. Příští sobotu zorganizujeme brigádu“. Odpověděl, že se práce nebojí, že rád přijde, dokonce se už i těší. I já jsem se těšil. Příští sobotu dostal do ruky kýbl a šlo se na věc. Když jsem otevřel poklop žumpy, zezelenal a zoufale zvolal: „Žumpičku ne! Já jsem slabý na žaludek, všechno, jen ne žumpu!“ ….a vzal roha. Ještě jsem za ním volal: „Králíku, vrať se a koukej si ty svoje bobky na hnůj seřadit podle velikosti! Já mám rád pořádek!“ Čtrnáct dní se neukázal. Jednoho zimního večera zazvonil zvonek, právě když jsme s mojí chotí byli připraveni k odchodu na bál. Stál tam. Čepici v ruce, bodliny nagelované, králičí uši v pozoru, dlouhý pachový ocas se za ním táhnul po celé chodbě. Říkám mu: „Králíku, ty nemáš dost? Ještě jednou to s tebou zkusím. My jdeme na ples, vrátíme se nad ránem, ale ty půjdeš nejpozději v deset domů. Nejsme tady žádná noclehárna. Jasné?“ Přikývnul a vyjádřil se, že nemusím mít obavy, protože jde brzy ráno do práce, musí být řádně odpočinutý, aby mohl pokutovat neukázněné řidiče. Na bále to za moc nestálo. Taneční parket spíše vypadal jako bojiště mezi těmi, kteří šlapou zelí a těmi, kdo pumpují celým tělem, jakoby prošli kurzem tance v Bukovci u Jablunkova. Hned po tombole jsme šli domů. Zvědavě jsem pootevřel dveře do pokojíčku, abych zjistil, jestli moje dobře míněná rada padla na úrodnou půdu….a ejhle!!! Z pod peřiny trčí dva páry nohou, z toho dvě chlupaté-Králičí! A to jsi mi chlapče neměl dělat, říkám si. Ty máš rád kázeň na silnicích, já zase doma! Vzal jsem jeho policajtské boty, nalil do nich vodu, uložil do krabice a šup s tím vším do mrazáku. Však já ti ukážu! Ráno neměli odvahu nás budit a vyzvídat, kde se služební obuv nachází. Pátrali, čmuchali, hledali, až našli, ale stejně jim to bylo prd platné. Je jasné, že jsem o každém pohybu nešťastného Králíka věděl. Díval jsem se pobaveně z okna, jak ranní tmou peláší v sandálech se zmrzlou obuví v ruce….kam? No to snad ne!!! Přímo do našeho auta, protože mu už autobus dávno ujel. Ale nebyl bych to já, abych v mžiku oka nevymyslel pomstu. Na policajtovnu, kde můj úhlavní nepřítel pracoval, jsem šéfovi nahlásil ztrátu vozidla a teprve potom spokojeně usnul.
Od toho času se po Králíkovi slehla zem.
Zvítězil jsem!
Včera jsem provdal dceru a svoje „zbraně“ odložil do síně slávy. Zítra jdu a koupím si teplé bačkory a fajfku.
30.9.2012 Dědek
Náhledy fotografií ze složky svatebni