Jdi na obsah Jdi na menu
 


72. NAKONEC PROSINEC

19. 12. 2012

NAKONEC  PROSINEC

 

a) DOPIS JEŽÍŠKOVI

 

Milý Ježíšku.

Jistě si vzpomeneš na to, jak jsem Ti před rokem napsala, které dárečky bych ráda dostala pod stromeček. Řeknu Ti, žes mě pěkně naštval, protože nic z toho, co pro radostné žití potřebuji, jsem nedostala. A to jsem byla po celý rok hodná, ve škole jsem dávala pozor, ba i na klavír pravidelně cvičila, ve sboru zpívala, Andrejku ze školky každý den domů vodila a i přesto nebyl ani jeden z mých skromných požadavků splněn. Kde je dotykový telefon? Není. Kde je notebook?  Není. A kdepak je snowboard, MP4, vlasová a nehtová kosmetika? Nejsou! Místo toho mi poštou přišel dopis od Tvého tiskového mluvčího, ve kterém se píše, že už jsi pro letošní rok svůj úřad zavřel, protože prý sis v tomto mizerném předvánočním počasí a špatných rozptylových podmínkách, které v našem kraji panují, uhnal nějakou respirační chorobu. Ale jak je možné, že děti ze třídy dostaly svoje notebooky, snowboardy, kola, přehrávače atd atd… Aha?! A proč já ne? Stejně si myslím, že v tom má prsty děda, (nemyslím konkurenční Děda Mráz, myslím Náš děda,) protože jsem pod stromečkem našla jenom samé kraviny. Píšťalku, prak, kuličky na cvrnkání, pletené štrample, kudlu rybičku a taky starou plechovou baterku s červeným , modrým a zeleným světlem. On pořád vzpomíná, jaké to byly krásné Vánoce, když jsi rozdával dárky nejen pro praktické využití, ale hlavně pro radost a přitom zapomíná na to, že se píše rok 2012.

 

Milý Ježíšku, všechno jsem Ti ochotna prominout, jen když mi letos splníš pouze jedno jediné přání. Moc ráda bych pod stromeček dostala pejska. Je mi úplně fuk, jestli bude malý, velký, chlupatý nebo krátkosrstý, holka nebo kluk. Klidně může být třeba i černý. Já rasista nejsem. Ale hlavně, aby na Štědrý den u stromečku na mě radostně vrtěl ocáskem pěkný Punťa.

Můj nejdražší a milovaný Ježíšku. My na Tebe v naší rodině všichni věříme a máme Tě moc a moc rádi. Nikdy bychom se neobrátili na služby konkurenčního Mráze nebo Klause, tito si u nás důvěru a oblibu nezískali. Dávej na sebe pozor, ať zase neublížíš svému zdraví a můžeš splnit přání všem hodným dětem. (Na ty nehodné se klidně vyprdni, aspoň více zůstane pro skromné a poslušné děti, jako jsem například já.)

 Můj drahý Ježíšku, přeji ti hezké dva tisíce dvanácté narozeniny, hodně zdraví, šťastné a spravedlivé rozhodování při udělování dárků.

 

Niki, 14.12.2012

 

b) NOSTALGIE

 

Uplynuly už tři týdny od doby, kdy jsem jel na kole a kvůli bab, po kterých jsem čuměl, nedopatřením provedl salto a zlomil si žebro. Abych totálně nevypadnul z kondice, pomalu, se slzami bolesti v očích začínám poklusávat vysněženými chodníky naším lesoparkem. U Hájenky potkám skupinu chlapíků popíjejících svoje oblíbené nápoje. Že jsou to bývalí havíři, to se pozná hned. Zastavím a říkám: „Tak co, mládenci, jaká značka je dnes na čepu?“ „My jsme ,Véčkaři‘, pijeme jedině vodku a víno. Pojďte hodit řeč“. A tak jsem se zúčastnil debaty a přidal svoji předvánoční vzpomínku:

 

Bylo pravidlem, že mě vždy po poslední směně v roce (před vánočními svátky) moji ostří hoši pozvali na „wiliówke“. To se pronajala hospoda, kde se pak provedlo slavnostní vyhodnocení pracovních úspěchů končícího roku, slavnostní přípitek, slavnostní večeře, pak následovala volná zábava, při které se vždycky všichni slavnostně opili a pobili. Nejslavnostnější wiliówka se konala v osmdesátém šestém roce v knajpě „U Bulača“. Tenkrát jsem si myslel, že drobné roztržky mezi jednotlivci díky autoritě a taky  zkušenostem, kterých jsem v minulosti nabyl v ringu, hravě ukočíruji. Avšak mýlil jsem se. Můj čistý úmysl odpískat jednotlivé šarvátky, udržet pod kontrolou férovou atmosféru se mi jaksi vymknul z rukou a posléze se rvali všichni se všemi. Muži slabších povah porvali svoje kabáty a hbitě opustili sál, zatímco ti otrlejší naopak svoje svršky odložili a s obnaženou hrudí jako středověcí gladiátoři dávali do bitevní vřavy celé svoje srdce. Nejagresivněji si počínal nějaký ing.Wróblewski, který si pro svoji titěrnou ani ne padesát kilo vážící postavu vysloužil přezdívku Bivoj. Netrvalo dlouho, když slavnostně vyzdobeným sálem začaly lítat nejen pěsti ale i talíře se zbytky jídel, židle i sklenice a dokonce také ing.Bivoj.  No, námět pro obraz Josefa Lady jak na objednávku. Stál jsem na stole a řval: „Nechte toho, volové, vždyť se nedoplatíte!“ Ale volové moji dobře míněnou radu nerespektovali. Tu začaly v sále hořet záclony a závěsy. Smrad a kouř vyhnal všechny udatné bojovníky ven před hospodu, kde ve sněhu, mrazu a náledí se jejich  bojovné choutky postupně vytratily. Do zpustošeného sálu jsem pak vstoupil jako první. V rohu zdevastované místnosti pod okny, které zdobily dohořívající záclony, vidím bezvládné tělo. Byl to Pelka, chlap mohutné postavy, s dobrým srdcem. Pelka měl půlrok do důchodu a staral se v dole o pásy. Ležel tu se zkrvaveným obličejem, v košili bez knoflíků a těžce odfukoval. Naložil jsem ho do přistaveného vozu a odjeli jsme do Karviné. Říkám mu: „Kde bydlíte?“ Odpověděl, že v Karviné. „Já vím, že v Karviné na Kosmonautů. Ale číslo, potřebuji vědět číslo!“ Řekl šest set dvacet čtyři a tak jsme se vydali hledat č.624. Byla třeskutě mrazivá noc, Pelka chůzi nějak nezvládal, co chvíli šlápnul břichem na zem a tak jsem ho naložil na hřbet a vydal se hledat číslo 624. Už jsem mlel z posledního, když konečně potkám skupinu lidí. Byli to mládežníci, kteří se v pozdních hodinách vraceli z diskotéky. Říkám jim : Hošani, 624!, řekněte mi, kde je číslo šest-set-dvacet-čtyři!!!“ „Takové numero tady není, ale ten opilý pán, kterého máte na svém hřbetu, je náš soused Pelka a bydlí tady v tom věžáku ve čtvrtém poschodí.“ Ve čtvrtém poschodí věžáku zazvoním na příslušný zvonek a téměř okamžitě se otevřou dveře. „Prokrindapána, Ládínku! Co ti to provedli, copak se ti stalo!?“ Zvolala malá  drobná ženuška - manželka polomrtvého Pelky. Říkám jí: „Paní, až vystřízliví, aby nebyl průser, zajděte s ním do špitálu a dejte mi vědět, jak je na tom. Když bude zle, zařídím po novém roce manželovi týden dovolené.“ Ještě jsem jí popřál hezké Vánoce plné pohody a vypadnul.

Mezi svátky sice bylo volno, ale i tak bylo třeba na šachtu přijít, na kontrolu pracovišť a administrativní práce. Tu se otevřou dveře, vešel Pelka. Oteklý nos, na očích tmavé brýle, kterými ukrýval moncle, na čele flastr, v ruce igelitka. Říká: „Zdař Buch šefe. Ta igelitka je vaša, posila vam ju moja roba za to, že stě mě zachranil. Něbertě to jako uplatek, bo to matě za zasluhy.“ Říkám: „ Bylo to peklo, Pelko jedno. Co jste mi to diktoval pořád za smyšlené číslo domu 624? Vždyť jsem s Vámi na hřbetu profáral půl města a nebýt mládežníků, ještě bychom skončili na záchytce a tam by se s námi vůbec nemazlili. Vzpomeňte si, jak do hotelu bez klik esenbáci přitáhli šéfa výroby a zmalovali mu hřbet. Havíři v dole pak za ním pokřikovali: ,Obušku, z pytle ven!‘, já o takovou ostudu teda nestojím.“  „No, ja se nic něpamatuju, ale to sem vam určitě diktoval svoje evidenčni čislo znamky, bo to pasuje.“

Z igelitky jsem vyndal litrovou láhev domácí slivovice a hned jsme se počastovali na ‚slavné průsery‘.

 

Za necelý půlrok odešel Pelka do důchodu. V hospodě „U Málky“ objednal sál pro slavnostní rozloučení se slavnostním přípitkem, slavnostní večeří a pozval svoje spolupracovníky na rozlučkovou akci……

 

„Synci, já už musím běžet, abych neztratil provozní teplotu. Tak zas někdy příště.“

 

21.12.1012  Dědek

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tož dědku, napiš COSYK

(Lenkaclenka, 28. 2. 2013 16:26)

Dědku, odmlčel ses nám.já vím-zlomenina kotníku není žádná legrace.Ale na mozkovou činnost určitě vliv nemá!!!! Přeji ti co nejbrzčejší uzdravení a návrat k běhání.
Dědkovi, běhu a literární činnosti zdar! :-) :-) :-)

Re: Tož dědku, napiš COSYK

(Dědek, 1. 3. 2013 11:15)

Drahá ženo Leno, dík za jasnou zprávu-potěšila mě. Když se mozku nedostává kyslíku (z pohybu na čerstvém povětří), pak je to zlé. To můžeš přemýšlet o sportu, erotogénních zónách a bůhví o čem a stejně Tě nic kloudného nenapadne. Dnes si dám tatarák na sílu a 0,7 červeného na nápady a pokusím se něco vymyslet. ...pro Tebe. Měj se fajně, D.

Tož co je?

(MS, 23. 2. 2013 10:53)


Únor pomalu v dupě a dědek něpiše a něpiše..co robi? a kaj je?:-)

Re: Tož co je?

(Dědek, 26. 2. 2013 15:14)

Ja, ja, je to v řiti. Dědek si v listopadu zlomil žebro, když jel na kole a čuměl po babách a když 30.12. klusal z Lysé a při tom čuměl po babách, zlomil si pro změnu kotník a stal se z něho zaprděný, věčně nasraný, zapšklý penzista. S jarem přijde nová míza! (Doufám) D.

PF

(Jirka, 29. 12. 2012 11:04)

Ten dopis od Niki byl skvělý ! (A tvoje povídání samozřejmě taky !)

Bezva

(Lenkaclenka, 20. 12. 2012 19:10)

Dědku, slzvy od smíchu mi při čtení tvých příspvěků traskají z očí.Jen tak dále !!!

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA