75. VYSTOUPENÍ
VYSTOUPENÍ
Smutné byly minulé Vánoce. Ne proto, že by se nad náš dům snesl oblak nepohody, ne proto, že by snad pod stromečkem bylo málo dárečků a na stole málo dobrot. Smutné byly proto, že na mě z pod stromečku radostně ocáskem nevrtěl tolik očekávaný pejsek.
Ale pozor! Nebyl by to náš děda, aby situaci nezachránil. Hned začátkem nového roku nacválal s čtyřnohým kamarádem a rázem mrak nepohody vystřídaly nadýchané obláčky radosti a štěstí. Dlouhý čenich, dlouhý trup, dlouhý ocas, dlouhé visací uši a krátké nohy napovídaly tomu, že jeden z rodičů je jezevčík, hladká bílá srst s černými puntíky naznačovala, že druhým rodičem je dalmatýn. Jiné jméno než Punťa dostat nemohl.
Já, mamka a náš děda se už po několik let zúčastňujeme akce „Hraje celá rodina“. Náš děda vždycky vybere skladbu a pak se do úmoru nacvičuje, abychom si neusekli ostudu. V loňském roce u příležitosti stého výročí potopení Titaniku vybral skladbu Titanik. Když milostný a srdcervoucí příběh končí tím, že jde parník ke dnu, odložil děda svoje housle, zpoza nohy klavíru vytáhnul láhev od rumu a odhoukal na ni definitivní konec jeho plavby. Jediné oko v sále nezůstalo suché.
Tento rok vybral pasáž z opery Carmen. V našem Punťovi se probudily umělecké sklony, hudební nástroje nebral jako nástroje mučící, ba naopak, dobrovolně se do nácviku skladby zapojil. Časem perfektně zvládal tremoló ve výškách, bravurně si poradil s nástupy i frázováním, občas sice byl lehce pod tónem, ale to lze u začínajícího umělce přehlédnout. Bylo jasné, že se naše vystoupení bez Puntíka neobejde. Babička říkala: „Sakramentský Dědku, vždycky jsem si myslela, že s věkem přichází i moudrost, avšak mýlila jsem se. Neblbni! Přece to zvíře nemůžeš tahat na pódium, ještě si na tebe došlápnou ochranáři. A co Bizet!? Ten pro tehdejší nezdar díla už tři měsíce po premiéře ve svých sedmatřiceti letech zemřel. Vždyť se bude v hrobě obracet!“ „Babičko, neplácej hlouposti,“ prohlásil Dědek. „za nepochopení díla mohli negramotní posluchači, ale náš Punťa je přece inteligent. To, že francouzský skladatel pro svoji operu zvolil divoké španělské rytmy, do hlavní role postavil prostopášnou cigánku a na scéně proběhly dvě vraždy, neznamená, že dílo je špatné. Naopak, i to zvíře pochopilo, že dílo je geniální. A protože je členem naší rodiny, bude na akci ,Hraje celá rodina‘ s námi vystupovat a tečka!“
Na vystoupení jsme přišli dle režie našeho dědy. Všichni v černo-bílé kombinaci, já jsem přes veškeré protesty musela mít rudou růži ve vlasech, Punťa dostal bílou košili a černého motýlka. Ten neprotestoval. Do budovy jsme hrdě vstoupili hlavním vchodem, a to jsme neměli dělat. Umělci vždycky používají vchody postranní, což jsme si však uvědomili pozdě. „Kam se hrnete s tím čoklem!?“, zaznělo z úst důchodce pana Důležitého u šatny. „Prosím? Snad jsem špatně rozuměl! Řekl jste s čoklem!? To není žádný čokl, ale umělec a má tady dnes vystoupení“ řekl náš děda. Pan Důležitý nahlédnul do programu a řekl: „Já tady žádné psí vystoupení v programu nevidím, tak si laskavě toho svého miláčka odveďte, nebo na vás zavolám měšťáky.“ Náš děda utrousil ještě něco o kulturním barbarství většiny penzistů, nepochopení inovačních procesů v hudbě a vypochodoval před budovu, kde psa uvázal vodítkem ke stromku. Dal mu ještě misku s vodou a pokyn vydržet.
Naše vystoupení dopadlo skvěle. Děda napěchovaný endorfíny, adrenalíny a zlostí z předchozího vystoupení s panem Důležitým podal výkon hodný toreadora, babička v hledišti byla z našeho výkonu natolik vzrušená, že zapomněla fotit, publikum nás obdařilo mohutným aplausem. A to nevěděli, o co přišli.
Když jsem odvazovala Punťu, voda byla vypitá a v misce byla vhozená jedna desetikoruna a dvě pětikačky. Lidi kolem říkali, že truchlil. Že krásně truchlil! A my víme proč.
20.4.2013 Niki ( a taky Dědek)
Náhledy fotografií ze složky umělci