Jdi na obsah Jdi na menu
 


89.JAK JSEM TRUCHLIL

9. 11. 2014

„Dědku, zemřel můj bratranec Jirka, v sobotu má pohřeb. Přehodnoť svoje plány a v pátek vyrážíme do Litoměřic, obřad je v sobotu v jedenáct.“ oznámila mi moje žena.

Přehodnocení mých plánů spočívalo v tom, že jsem si přes internet zjistil, jaké aktivity kromě funusu region nabízí, sbalil si evakuační zavazadlo s nejnutnějšími potřebami, jako je kolo, černý obleček, mokasíny a mohl jsem z fleku vypadnout.

Nebudu popisovat útrapy, se kterými jsem cestou ostatně počítal. Čtyři sta kilometrů jsem se už nějak protrápil: Kecání do řízení, pak následný spánek mojí pasažérky, tři čurpauzy, čtyři rauchpauzy, dvakrát svačiny….to stačí.

 

Obřad proběhl důstojně, většina přítomných uronila slzu a decentně posmrkávala do kapesníků. Řečník svoje vystoupení vykonal bezchybně, profesionálně.

 

„Babičko, utři slzy a jedeme! Za hodinu začíná triatlon na Haznburgu, je to tam půl hodiny cesty a nikdo na mě čekat nebude.“

„Teď? Hned teď? Vždyť si tam v tom oblečku budeš muset připadat jako obnažený zvrhlík! A co já? V černém kostýmu? Ještě svíčku do ruky a zavolají na nás doktora Chocholouška, protože si budou myslet, že jsme zdrhli z nedalekého ústavu pro choromyslné!“

„Nechej keců, po prezentaci se převlíkneme, teď není čas. Sedej, jedeme!“

 

Pod zříceninu hradu Haznburg jsme dorazili po mizerné, prašné cestě a rovnou si to namířili ke stánku, kde se zapisovali účastníci závodu. Ti tady zaplatili startovné, dostali instrukce, číslo, čip.

„Dobrý den, dámy“ slušně jsem pozdravil ženy, které měly na starost počítačovou techniku u zápisného. „Tady je nějaká sportovní akce?“ ptám se.

„Ano. Za půl hodiny bude odstartován triatlon, můžete se podívat. Bude to zajímavé“ odpověděly.

„A je ten triatlon i pro veřejnost?“ ptám se dále.

„Ano, je i pro veřejnost“

„A mohl bych to také zkusit,…. že bych se přihlásil?“

Dámy na mě chvíli nechápavě civěly, pak pohlédly na sebe a zase na mě a řekly: „Pane, je to extrémní triatlon. A máte s sebou plavky?“

„Nó, nějaké trencle mám, na ostro nechodím. A plátěnky v autě taky najdu“ říkám. Zajisté je napadlo, že za černým oblečkem, v bílé košili s kravatou a v mokasínách se může skrývat zločinec. Téměř ve všech akčních filmech přece gauneři tuto uniformu používají.

 „Jsem tady zcela náhodou a rád bych aktivně poznal dosud neprobádané končiny Českého středohoří“ ještě doplňuji, abych navázal bližší kontakt.

„Pane. Ale upozorňujeme vás, že se opravdu jedná o extrémní závod. A čtyři sta korun na startovné máte?“

„Nemám……  Avšak mám sebou sponzora, který tento mrzký groš zaplatí“ a palcem jsem ukázal na svoji babku Velitelku.

Dámy za kompjůtrem  na sebe opět útrpně pohlédly a řekly: „Tak nám pojďte nadiktovat svoje iniciály.

Jméno?“

„Dědek. Dědek Beskydský“ hlásím.

„To myslíte vážně? Tak se přece nemůžete jmenovat!“

Tu se do hovoru zapojila moje drahá: „Prosím vás, pište, co vám diktuje, já bych s ním pak nevydržela a samozřejmě startovné zaplatím.“

Baby za pultem už neprotestovaly a dál se dotazovaly: „Sportovní klub za který startujete?“

„Klub důchodců.“

„Vaše bydliště?“

Teď, když jsem měl pevnou oporu ve svojí ženě, byl jsem neodbytný a vytrvalý: „Bydliště – bezdomovec“.

„Ještě jednou vás pane upozorňujeme, že jde o velmi náročný závod“ a přidělily mi pořadové a taky startovní číslo 112, plus čip.

Byl jsem tvrdý jako rohlík z akce a ještě stačil podotknout: „Není útrap, které bych nepodstoupil. Tím spíš, že bdělá pozornost anděla strážného mě ochrání, neboť právě před hodinou jsem se k němu pomodlil.“

 

Závod  to byl pěkný. Plavání, kolo, běh, k tomu slušné srpnové počasí, ale slibovaný extra masakr to fakt nebyl. Nakonec jsem ve své kategorii obsadil druhé místo a jako nejstarší účastník (69) dostal zvláštní cenu, kterou mi  moje Velitelka ihned zabavila pro svoje vlastní potřeby. Byla to teplá deka i s polštářem. Předala mi ji jedna z dam od prezentace se slovy: „Pane, že vy jste si z nás dělal legraci.“ (Jak bych mohl.)

 

Milé děti moje. Všechno na světě jednou začíná a zákonitě taky končí. Až mě zavřou do penálu a vy mě půjdete vyprovodit na poslední cestu, ne aby jste řvaly. A toho chlapa, co tam hraje divadlo a pozůstalé vydírá naučenými kecy, toho ani neobjednávejte. Radujte se, smějte se, užívejte si života co nejvíce a až jednou budete propíjet moji skůru, přečtěte si některý z mých životních příběhů. Třeba o tom, jak jsem byl zatčen, nebo jak jsme s babkou nakupovali v sex-shopu…a jak jsme vystupovali  na akci ,Hraje celá rodina‘, to též byla sranda.

 

A to je všechno. Amen.                                                        Dědek  7.11.2014

                                                                  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jako obvykle pěkné a poučné ...

(Jirka V., 17. 11. 2014 11:04)

Užívejme si života dokud to jde, každý podle svého - třeba i triatlonem nebo cestami po Egyptě a okolí, potápěním s delfíny i karetami, výstupem na cokoliv atd. a hlavně s dobrou náladou ! :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA