91. Pepíček
PEPÍČEK
Příběh, který vám povyprávím, se udál v únoru před třemi lety. K oné události jsem se nechtěl vracet, protože je neveselá, ale konec konců i smutné příběhy patří k životu.
Jak jsem již mnohokrát zmínil, dbám o to, aby život omšelého a mechem obrostlého starce měl kvalitní hodnotu, a tak se věnuji rozmanitým aktivitám, které mi přinášejí potěšení. Některé radostné události se opakují jen a toliko jednou za rok, zato však mají svoji dlouholetou tradici. Hned z kraje roku je to akce „Na Nový rok, do vody skok“. To se jdeme po Silvestrovském skotačení vykoupat do nedalekého jezera Kališok a „my odborníci“ zkoumáme, jak zúčastněným ženám ledová voda sluší. Zpevňuje tělo jak po chirurgickém zákroku, zatímco mužům novoroční koupel nesluší ani trochu, taky jak po chirurgickém zákroku. Rok co rok jezdíme začátkem letních prázdnin na „Fichtlday“. To jsou zase závody na starých motorkách s obsahem do padesáti kubíků, ... vždycky je tam děsná sranda. Superlativní událostí je rovněž akce „Hraje a zpívá celá rodina“, tam su perla! Musím zmínit i závody velocipedistů na historických kolech, v historických oděvech, spojené se soutěží o nejelegantnějšího bicyklistu.
Ke konci zimy se těším na akci, která se nazývá „Lyžníci“. Majitelé starých dřevěných lyží, se v dobových oděvech sejdou na svazích Bílého Kříže v Beskydech a tam soutěží v disciplínách jako je sjíždění (ne sjezd!), zatáčkování (ne slalom, nýbrž pěkné zatáčkování stylem telemark) a skákání (to zas je podobné letům na lyžích). Po soutěžní fázi v místním horském hotelu akce pokračuje vyhodnocením a společnou večeří. Většina účastníků se zde i ubytuje a do pozdních nočních hodin se pak věnuje bujarému veselí. A právě tehdy přichází moment, kdy opouštím lokál a vydám se na tříkilometrový noční sestup na Visalaje.
Čelovku jsem ani nemusel použít. Byla mrazivá noc, hvězdy i měsíc svítily jako prase, lesní stezka byla prošlápnutá. Tu před sebou spatřím dvě postavy! Chlop a baba. Nějak je neposlouchaly nohy a vlastně celé tělo ztrácelo stabilitu, a tak co chvíli padali do závějí a jen ztěžka zvládali pohyb, který vzdáleně připomínal chůzi. Uznávám, že chlop měl snahu babě poskytovat oporu, ale výsledek zůstával pouze u zmíněné snahy. Baba se i přes svůj zbídačelý stav jevila jako kápo a vytrvale protějšek fyzicky napadala, při čemž si ulevovala značným množstvím sprostých nadávek. Nějaký čas jsem měl o zábavu postaráno, avšak po chvíli se ve mně vzbudil soucit s bližním, dvojici partnerů jsem došel a oslovil: „Co tady, probůh, nacvičujete? Vždyť si polámete končetiny a do rána pak zmrznete, pokud vás ovšem dříve nesežerou vlci!“
Chlopek mi vysvětlil, že jdou z podnikové oslavy, z jakési chaty na Bílém Kříži a cílem jejich cesty je konečná autobusu na Visalajích, odkud se pak dopraví domů do Ostravy. Žena však naopak jevila čilý zájem o alkohol, jelikož nabyla pocitu, že jí na čerstvém vzduchu poklesla hladina promilí v krvi pod hranici potřebnou k přežití v nelehké situaci.
„Tak to jste mě dost pobavili“, říkám. „Poslední autobus vám už dávno ujel, hotel naVisalajích je v rekonstrukci, tudíž uzavřen a jediné, co můžete udělat je, že budete v hloubi lesa naslouchat liškám, až vám budou dávat dobrou noc.“Na ta slova opět ženština pěstmi napadla svého muže a nazvala ho neschopným idiotem, který neumí zařídit ani to, že by běžel napřed, lehl pod kola autobusu a řidiči tak zabránil v odjezdu do doby, než ona doklopýtá na zastávku. „Přátelé! Pouhý jeden kilometr chůze nám zbývá dorazit na parkoviště, kde mám auto a pokud se budete snažit, jsem ochoten vám pomoci a odvézt vás do Frýdlantu na nádraží, odkud vám pojede noční vlak směr Ostrava. Jediná moje podmínka však je, že se budete chovat slušně, abych se mohl věnovat bezpečnému řízení svého vozidla.“
A taky jo. Za hodinku jsme s nasazením všech sil zvládli ujít celý jeden kilometr a usednout do vozu. Oba pasažéři téměř okamžitě usnuli. .... avšak na půl cesty se baba probrala a do zátylku mi zařvala: „Pepíček! Prokristapána, kde je Pepíček!?!“ Ptám se: „Jaký Pepíček? Žádného jsem nikde cestou nepotkal. Vy jste sebou měli Pepíčka?“„Ano, Pepíček je náš devítiletý syn. Byl přece s námi!“ Na to vytáhla mobil a volala svým přátelům z podnikové oslavy, že jsou na cestě domů a postrádají Pepíčka, jestli prý nevědí, kde se nachází. Odpověď na dotaz o existenci syna zněla: „Ten už dávno spí na pokoji horské chaty, zítra kolem poledne vám ho doručíme domů, přímo do vašich rukou“.
Povedené rodiče jsem vysadil před nádražní budovou, popřál jim šťastnou cestu a odjel na svoji chalupu, kousek za Frýdlant. Když jsem vybaloval věci z auta, tu jsem si povšimnul, že na zadním sedadle zůstal telefon. Vrátil jsem se zpátky do města a rovnou si to namířil do nádražní restaurace. (Kam jinam. Přece nepůjdu do čekárny.) Tam v rohu na židli dřímal chlop, před nálevním pultem se motala baba s krýglem nad hlavou a zpívala „Tri dni ma naháňali, eště ma nědostali...“ Předal jsem jí mobil a z knajpy střelhbitě vypadnul.
Uvažuju, kdo nakonec domů dorazil dříve? Nejspíš Pepíček.
Pepíčku, snad bude lípJ 20.12.2014 Dědek
Komentáře
Přehled komentářů
Pěkný příběh, ještě,že jsi již před léty skoncoval s alkoholem, jinak jsi domů jako poslední dorazil ty ! :-)
OK
(Jirka V., 30. 12. 2014 10:27)