SÁHLA NA MNE SMRT ll (přepracováno)
SÁHLA NA MNE SMRT
Znáte to. Ráno se proberete a ještě dříve, než otevřete oči, je vám jasné, že je před vámi den, který nelze nazvat jinak, než „den blbec“.
Nejdříve v hlavě temno, pak otevřete těžká víčka, abyste zjistili, že je venku hnusný čas. Chcete se zhluboka nadechnout, avšak plný nos, knedlík v krku, podivné zvuky v hrudním koši vás nemile přivítají do chmurného dne. Opatrně se posadíte na postel, aby se vám nezamotala hlava a zjistíte, že vás bolí v zádech, taky všechny klouby o svalech nemluvě. Na potřetí se přece jen vzpřímíte a pomalu se odbelháte provést nezbytné ranní úkony. Máte pocit, že právě na vás sáhla smrt. Den začíná.
Přesně takovéto ráno jsem zažil nedávno. Po zralé úvaze jsem se rozhodl, že zajdu….. k lékaři?, …ale kdepak, strkat prachy do hlubokých kapes ,bílých kabátů‘?, to ne! Zajdu rovnou na Pohřební službu:
Očekával jsem, že budu jednat s mužem, který už svou vizáží tento úřad reprezentuje. Ulízané černé vlasy, hubený, hlubokými vráskami rozrytý ksicht, velké odstávající uši, pořádný frňák, jak se na správného havrana sluší. Nebylo však tomu tak. Na sekretariátu pro nebožtíky mne přivítala slečna s hlubokým dekoltem, ve kterém vystavovala dvě vypasené kozy. Říkám jí: „Madam, jakožto důchodce jsem příčinou neštěstí našeho státu a ideologickým nepřítelem veškerého pracujícího lidu. Mezi lidmi se proslýchá, že má být proplácena částka tisíc korun tomu, kdo napomůže k likvidaci každého jednoho penzisty, a tak jsem nabyl pocitu, že budu brzy importován do království nebeského. Proto jsem přišel.“ Dáma na mě nechápavě civěla, jako eskymák na ruskou zmrzlinu a po chvíli odpověděla: „Opravdu? To slyším poprvé.“ (Moje řeč v ní jistě vzbudila pocit uspokojení, protože je dobře, když se kšeftu daří.) Pokračuji: „Ano, je to tak a proto přicházím. Hlavně mě zajímají akční slevy za předem smluvený funus, na kolik přijde ten nejlevnější obřad, do jakého penálu mne uložíte, v jaké urně budu chrastit.“ Stále si mě nevěřícně prohlížela a místo jasné odpovědi zaprotestovala.: „Pane, to budete muset nechat na pozůstalých. To oni se o Vás, až přijde Vaše chvíle budou muset postarat.“ Byl jsem neodbytný a v jednání pokračoval: „Madam, nechci pozůstalým přidělávat starosti a chci mít jistotu v hladkém průběhu mého funusu. Tak kolik?“ „Žádné akční slevy neposkytujeme, jedině příplatky za lepší výzdobu, lepší urnu i s nápisem na štítku a podobně. Za základní služby si účtujeme devatenáct tisíc korun.“ Opět na mne málem sáhla smrt! „Devatenáct tisíc!? Vždyť když jsme před pěti lety zařizovali radostný pohřeb tchýně, platili jsme polovic! Tož to abych si pospíšil, než to bude za dvacet a více!“ Taky mě zajímalo, jak je to s hmotností zesnulého. Já například měřím 180cm a vážím 76kg, z čehož lze logicky usoudit, že komínem vyhučím daleko snadněji, než nějaký stopadesátikilový nebožtík. To snad dá rozum, no ne? Odpověděla, že by to byla diskriminace těch dobře živených. Na ta slova se mi nepodařilo potlačit projevy zklamání a vyslovil jsem názor, že by se v rámci EU měla pro tyto případy vytvořit spravedlivá norma. „A jakou hudbu mi madam doporučíte? Mě by se líbilo to, jak zpívá Jarek:,…jake to bude fajne a pěkne, až to se mnu definitivně sekne…‘, nebo z Prodané ,Proč bychom se netěšili, když nám pán Bůh zdraví dá…‘ „ A pane, co tak árii Kecala, taky z Prodané, byste nechtěl?“ Vstala, zhluboka se nadechla, při čemž se ty její kozy rozpohybovaly, jakoby na mě chtěly vyskočit a vyprovodit mě z její kanceláře. Stačil jsem už říct jenom , Sbohem‘ a z úřadu pro nebožtíky jsem raději fofrem vypadnul.
Po předchozím jednání se mi ulevilo a svět najednou vypadal nějaký veselejší. Dokonce i slunko ukázalo svoji vlídnou tvář a já jsem dostal chuť na pečený bůček.
Dědek